Další výroky Silvia Berlusconiho

Pokud vám unikly pikantní výňatky z prvního dílu rozhovoru, zveřejněného před týdnem, pak je třeba připomenout, že v něm si Berlusoni vzal na mušku svůj oblíbený terč: justici. Ta se o něj už léta zajímá kvůli řadě podezření z korupce a daňových úniků. Její zájem Berlusconiho dostal natolik do úzkých, že vládní většina musela letos v červnu protlačit parlamentem zvláštní zákon, který znemožňuje vést trestní řízení proti pěti nejvyšším představitelům států po dobu výkonu jejich funkce.

Nuže - abych citoval první díl kontroverzního rozhovoru - soudci jsou podle Berlusconiho "blázni" a "antropologicky odlišný druh lidí od zbytku lidské rasy". Na nářky nejbohatšího spoluobčana o tom, že je léta pronásledován v politicky podbarvených procesech, si už Italové zvykli. Poslední vyjádření italského premiéra už ale nelze označit za názor, na který každý má právo, nýbrž za frontální útok na celou jednu složku v demokratických státech od sebe oddělených a na sobě nezávislých mocí. Berlusconimu musel tento princip veřejně připomenout prezident Carlo Azeglio Ciampi, který na obranu soudců okamžitě vystoupil.

V úvodu zmíněný Berlusconiho exkurz do historie je především projevem neznalosti, nedostatku taktu a svérázné snahy o originalitu. Těmi italský premiér sebe a svou zemi už několikrát v minulosti vystavil zděšenému, útrpnému, v nejlepším případě pak pobavenému zájmu široké mezinárodní veřejnosti. Jen zhruba dva měsíce je starý skandál, který Berlusconi vyvolal tím, že německému europoslanci doporučil filmovou roli nacistického dozorce.

Dotyčný si tehdy dovolil zpochybnit Berlusconiho způsobilost reprezentovat Evropskou unii, které Itálie momentálně předsedá. Mimochodem: učinil tak s odkazem na některé ze zcela konkrétních kontroverzí, které italského premiéra po celou dobu jeho politické kariéry provázejí. Připomeňme, že se nejedná pouze o řadu soudních sporů, ale také o zcela evidentní střet zájmů či zvláštní okolnosti, za kterých v první polovině 80-tých let vznikalo nynější Berlusconiho mediální impérium.

Srovnáním Saddáma Husajna a Benita Mussoliniho, ze kterého vyšel málem jako dobrodinec, se Berlusconi pustil na velmi tenký led. Dotkl se citlivého období italské historie, o kterému už raději nemluví ani Národní aliance, vzdálený dědic myšlenek fašismu, a člen současné italské vládní koalice. Tato pravicová formace je sice označována za postfašistickou, ale především - ne-li výhradně - z historických a nikoli programových důvodů.