Další krok vzdělávací reformy

Reforma školství není obtížná pouze z toho důvodu, že musí hledět nejméně deset a nejvíce třeba padesát let dopředu. Pak není snadné cokoli plánovat.

Horší je dědictví minulého režimu, které se nepodařilo překonat. Tím dědictvím není snad marxistická ideologie, ale byrokratický způsob řízení škol.

V čem spočíval a dosud spočívá? Stát prostřednictvím ministerstva školství stanovil učitelům a žákům do nejmenšího detailu, co a jak se mají učit. Osnovy byly tak podrobné, že není ani příliš vysokou nadsázkou říci, že ve stejný den se na všech školách Československa učily všechny šesté třídy o pravěkých lovcích. K tomu se musely dodržovat metodické pokyny, které přesně určovaly, jaký má být výklad, jak se má zkoušet a kolik má být diktátů. Každý učitel, který chtěl vyjít vstříc dětem a učit je, aby co nejlépe prospívaly, byl nebezpečím pro systém a ten se ho chtěl zbavit. Dnes jsou poměry lepší, strnulý ledovec českého školství však taje jen velmi pozvolna.

Učitelé jsou zvyklí na výuku podle mustru z osmdesátých let, snaží se dětem zprostředkovat co nejvíc informací a podřizují je nemilosrdné kázni. Skutečně vzdělaný člověk se jako učitel do stísněného prostředí českých základních škol nehlásí.

Poměry jsou však přece jen lepší, než před listopadem. Ihned po převratu uplatnili osvícení pedagogové své reformní návrhy v nejvyšších politických kruzích. Je pravda, že úřady se podle nich nakonec neřídily a držely se dosavadní linie centralizovaného školství, ve kterém vždy rozhoduje nadřízený. Přesto nemohly stíhat, když reformní učitelé zkoušeli své postupy ve školách, kde pracovali. Tím začal ledovec českého školství pomalu roztávat.

Vedle nezájmu politiků a neodůvodněné české pýchy na vzdělávací systém se tak byrokracie ukázala hlavní překážkou reformy. Poměry se začaly otáčet po roce 2000, kdy svou vizi na ministerstvu školství uplatnil reformátor Jiří Kotásek. Jeho zkušenost je pozoruhodná. Prosadil, že se zruší centrální osnovy a stát je nahradí rámcovými vzdělávacími programy, které určí jen obecné mantinely, co se má v jednotlivých předmětech naučit. Školy si budou moci - vlastně muset - vytvořit vlastní, podrobné vzdělávací plány.

Reforma se rozběhla, ovšem narazila na téměř neprostupnou hráz byrokracie a také na nevzdělanost českého učitelstva, které neumí cizí jazyky a nic tedy neví o zahraničních vzorech.

Úředníci Kotáskovy reformní kroky doplnili složitým školským zákonem, který se opět snaží všechno nařizovat - například kolik dětí smí být ve třídě a na kolik středních škol se smějí žáci hlásit. Pozoruhodný byl projekt státních maturit. Nákladem padesát milionů korun ročně vznikaly pod rouškou maturitních požadavků podrobné nové osnovy, které dost jasně určovaly, co se mají žáci na nižších stupních naučit.

Potěšující na tom je, že reformní pedagogové jsou už dost sebevědomí. Vyzbrojeni svými zkušenosti z moderně řízených škol a výzkumů, jak žáky hodnotit, velice rychle odhalili nebezpečí, které hrozilo Kotáskově reformě a ihned připravili náhradní plán. Ujala se ho Občanská demokratická strana a tak má velkou šanci, aby se prosadil.

Tak tedy: rámcové vzdělávací programy budou zjednodušeny. Které školy připraví kvalitní školský vzdělávací program, dostanou od státu mimořádnou finanční podporu. Kdo nebude mít dost odvahy vytvořit program vlastní, může ho převzít odjinud. Projekt státních maturit bude zrušen. Bude nahrazen soustavou standardů, které stanoví minimum toho, co by měl každý osmnáctiletý žák umět.

Přitom nepůjde o sestavování žebříčků, ale o pomoc školám, kde budou mít žáci s minimem potíže.

Pokud se plán podaří prosadit, bude to důkaz, že ledovec komunistických zvyklostí už konečně mizí.

Vydělají na tom především žáci, kteří tak získají přístup k lepšímu vzdělání. Následně na tom vydělá tuzemská ekonomika, která bude v nejbližších letech potřebovat co nejvzdělanější pracovní síly. Změna prospěje i učitelskému povolání, které se stane dostatečně nezávislým a váženým, aby o něj měli zájem i špičkoví vzdělanci.

Samozřejmě ve školství do určité míry platí pravidlo, že poměry se nemohou úplně změnit, dokud na školách bude učit jediný absolvent komunistických škol. Až zkrátka my starší všichni vymřeme, bude to ve školách už úplně normální. Ale aspoň dnes víme, jak skutečná změna začíná a jak to bude za pár let všude ve školách vypadat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .