Daleká cesta do Izraele. Příběh Judith Shaked

Starozákonní jméno Judith si vybrala v roce 1941, kdy jako mladá sionistka přijela ze severu Evropy do Palestiny. Měla už za sebou dalekou cestu z domova – a před sebou ještě hodně těžkých zkoušek. Jejímu osudu budou věnovány nedělní Příběhy 20. století.

V Rajhradě žili kdysi Stiasní (a jejich nejbližší příbuzní) jako jediná židovská rodina. Byli věřící, ale nikoli ortodoxní: „Jezdili jsme jednou týdně k rabínovi do Brna na náboženství, v Rajhradě obec nebyla.“ Otec Jakub obchodoval s dobytkem, pocházel z nábožensky založené rodiny, maminka Irma sice udržovala košer kuchyni, ale prý „ne docela důsledně“. Zdena měla staršího bratra Ottu.

V Brně začala chodit do židovského gymnázia: „Krátce před Mnichovem však navrhl strýc Jiří, matčin bratr, mým rodičům, aby mě poslali do Prahy. Chtěl ulehčit tatínkovi, který měl tenkrát zdravotní potíže. Tak jsem odjela. Strýc i teta byli sionisté, a teta mě hned první týden zapsala do Makabi a Makabi hacair.“ V prvně zmíněné židovské mládežnické organizaci se spíš cvičilo, ve druhé se zpívalo, tancovalo, pořádaly se diskuse, přednášky, výlety.

Když se Zdenka stěhovala do Prahy, nevěděla, že to zásadně ovlivní její další život. Chodila na gymnázium v Bubenči, ale jako mladá sionistka se dostala také k hnutí Alija mládeže (Alijat noar), které organizovalo odjezdy do Palestiny.

Zdeňka v roce 1939|foto: Post Bellum

Když Němci okupovali zbytky Československa, zesílily i snahy poslat co nejvíc mladých lidí mimo protektorát. Zdenka měla štěstí: v říjnu 1939 vycestovala se skupinou židovských teenagerů do Dánska.

Na sever a pak do Palestiny

Dospívající Židé byli ubytováni u pěstounů, většinou pracovali v zemědělství. Zdenka žila krátce u rodiny se dvěma syny, později bydlela na farmě starších manželů – pomáhala v domácnosti, vařila, prala.

V Dánsku našlo dočasné útočiště několik stovek židovských dětí z Československa, Rakouska a Německa, ale jen některým se podařilo ještě během války odjet do Palestiny – jednak kvůli nevstřícnému postoji britských úřadů k imigraci, jednak kvůli situaci v Evropě (nacisté okupovali Dánsko roku 1940).

Jedna z možných cest na Blízký východ vedla do léta 1941 přes tehdy neutrální Švédsko, Finsko a Sovětský svaz: „Nevím, kolik nás bylo v našem centru, 20, 30 – Čechů tam bylo hodně. Ale vyjeli jsme jenom tři, dvě dívky a chlapec. Jak vybrali právě nás, dodnes netušíme. Doufali, že za dva měsíce, tedy v létě, odjede další skupina. Ale v červnu Němci napadli Rusko.“

Po třítýdenní cestě vlakem, lodí a opět vlakem a autobusem přes Švédsko, Finsko, Rusko, Turecko, Sýrii a Libanon se Zdenka Stiasná dostala do Palestiny: „Přijeli jsme z Libanonu do Roš Ha-nikra, odkud jsme pokračovali do Haify. Bylo 21. března 1941, první jarní den. Dodnes to vnímám jako symbolické.“

První palestinské roky prožila Zdenka, která přijala jméno Judith, ve vesnici mládeže Ben Šemen, kde se mladí osadníci připravovali na samostatný život: učili se hebrejsky, studovali na zemědělské škole. Krátce se také zaučovala v kibucu a absolvovala učitelský kurs. Teprve v létě 1945 se z dopisu od matčina bratra Karla Steina dověděla, že rodiče, bratr Otto a další příbuzní byli v Evropě zavražděni.

Válka o stát Izrael

Judith patřila k prvním chaverim, kteří v roce 1945 zakládali kibuc Gezer nedaleko města Ramla poblíž cesty mezi Tel Avivem a Jeruzalémem: „Měli jsme asi deset stanů a jednu boudu, okolo nichž jsme začali stavět plot. V blízkosti kibucu leželo pět arabských vesnic. Tehdy jsme měli hlavně s jednou z těch vesnic dobré vztahy – oni chodili večer k nám, hráli na hudební nástroje, naši hráli na mandolíny a zpívali jsme arabské i hebrejské písničky.“

Po vyhlášení státu Izrael v květnu 1948 se kibuc Gezer stal jedním z cílů arabských útoků. Dřívější přátelství zmizelo – a 10. června 1948 přepadli Gezer vojáci jordánské armády. V bojích, které trvaly čtyři hodiny, zemřelo 19 obránců z řad chaverim a 9 vojáků, kteří se v kibucu zrovna nacházeli. Zemřel i Juditin tehdejší manžel Icik.

Kibuc Gezer v době založení|foto: Post Bellum

Všichni zbývající obyvatelé kibucu byli zajati, jen děti a jejich matky se ještě před útokem podařilo evakuovat. Judith zůstala v zajetí asi 30 hodin, pak se dostala na svobodu: „Byla jsem v té době těhotná a spolu s jednou ženou, která utrpěla zranění, mě odvezli do Tel Avivu. Tam jsem strávila noc a ráno jela autobusem za našimi dětmi a jejich matkami. Cestou jsem potkala Šloma z našeho kibucu. Ptala jsem se na Icika – co je s ním? On se podivil: ´Ty to nevíš?´ Tak jsem pochopila, že Icik zemřel.“

V lednu 1949, půl roku po manželově smrti, se Judith narodila holčička, která však za několik měsíců zemřela na zánět mozkových blan: „Tehdy jsem si uvědomila, že když jsem přežila takové ztráty, vydržím už všechno v životě.“ Za několik let se znovu provdala, i její druhý muž byl z kibucu Gezer, i on pocházel z Evropy. Se Šlomo Shakedem žila téměř 60 let a vychovali dvě děti.

Hebrejština, kterou se Judith začala učit už v Československu, se pro ni stala posláním – vystudovala učitelský ústav a celý život pracovala jako učitelka nejmenších dětí na prvním stupni základní školy. O životě Judith Shaked se dozvíte více z Příběhů 20. století, které odvysílá Český rozhlas Plus v neděli 27. března ve 20:10.

Judith Shaked v roce 2012|foto: Post Bellum