ČSSD a ODS: Věrni zůstaneme

Ze známých tváří chyběl jen kontroverzní a vždy svůj Miroslav Macek, který usoudil, že nic nezkazí, když si na pár týdnů odskočí na pláže v Karibiku. Nezkazil, ani nemohl. "Opoziční smlouva pokračuje," prohlásil hrdě Miloš Zeman na konci porady. A to je přece hlavní příčinou i trvalou zárukou, že se ve vnitřní české politice nic nového nepřihodí.

Cena za eleganci

Mackova bezstarostná jízda na opačnou polokouli byla prvním červem pochybnosti o tom, že smírčí soud mezi ODS a ČSSD je spíše divadlem pro budoucí voliče obou stran než vážně míněnou snahou o vyřešení sporů mezi partnery po goethovsku spřízněnými smluvněopoziční volbou. Teatrálnost celé akce podtrhuje už zmíněný velký počet nominovaných borců, který měl vytvořit dojem, že jde o mimořádnou událost, jejíž význam se blíží povolebním jednáním o sestavení vlády a jejíž výsledek ovlivní život každého z nás.

Nic takového se v pátek v Klausově poslanecké pracovně samozřejmě nedělo. Šlo o mnohem méně, v podstatě o maličkost: dvě nejmocnější strany současnosti pouze potřebovaly najít elegantní řešení, jak ze sebe před volbami shodit zátěž opoziční smlouvy, která je může u tradičních voličů diskreditovat. Sociální demokraty kvůli tomu, že nemohou v plném rozsahu plnit předvolební program, demokraty ze Sněmovní pak proto, že se spojili se svým největším ideovým sokem a nedokázali jej účelně kontrolovat.

ODS takové úvahy trápí evidentně mnohem více než vcelku spokojenou vládní ČSSD. Ostatně právě obavy ODS ze ztráty tváře byly důvodem, proč k pátečnímu jednání vůbec došlo. Klausova strana už dál nemohla přehlížet totální krach dodatků ke smlouvě o politické stabilitě, z nichž se kromě dohod o podpoře vstupu do Evropské unie neplní vůbec nic. Zvlášť citelné jsou pro ODS dvě rány: krach reformy volebního zákona a absolutní přehlížení dohod o státních financích, na něž si sociální demokraté naposledy vzpomněli ve chvíli, kdy je po oschnutí podpisů ukládali do šanonu v Lidovém domě.

Ze všeho nejvíc

Největším hříchem je přitom z hlediska tradičních voličů ODS právě propadák v účinné kontrole hospodaření socialistů se státními penězi. Klausova ODS se v posledních třech letech chovala tak, jako by na stavu státních financí vůbec nezáleželo a z letargie ji probudil až katastrofální schodek v loňském roce, který o bezmála jedenáct miliard překročil dohodnutou hranici minus pětatřicet miliard korun.

Cílem pátečního jednání tak bylo mimo jiné ukázat, že ODS kontrolu nezanedbává a že ji stav státní pokladny leží na srdci opravdu ze všeho nejvíc. Silně medializovaná schůzka tento záchranný úkol víceméně splnila. Válečná sekera socialistům sice vykopána nebyla, předválečný dupot a rozčilené šramocení byly natolik hlasité, že jedno voličské ucho nemohlo zůstat nedotknuté: o rozpočtovém schodku se bude ještě jednat. Sociální demokraté navíc museli slíbit, že nebudou spolupracovat s komunisty.

A ČSSD? I ta může být spokojena: zůstává u vlády a ještě může voliče směle přesvědčovat o tom, že vládne v podstatě samostatně, bez většího nátlaku a omezení a že se nenechá jen tak přitlačit ke zdi. Řada sociálních demokratů tomu sice už dávno nevěří, důležité ovšem je, aby takové představě uvěřili voliči. Po páteční akci v Klausově pracovně k tomu mají poměrně dobrý důvod. Dvacetičlenný smírčí tribunál ve věci opoziční smlouvy tak splnil svůj účel: rozvířit vodu, aby bylo vidět, že se na hlavní scéně českého politického divadla něco děje. Běžného pozorovatele může zdání dramatu oklamat, pozornější divák přesto brzy pozná, že hraný kus je i ve třetím dějství nudná politická fraška.

Petr Fischer

Autor je komentátor Lidových novin

Napsáno pro Svobodnou Evropu a Respekt v rámci cyklu Dnešek

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz