Co vede Evropskou unii k dalšímu rozšíření?

Jaké jsou tedy její motivy pro další a další rozšiřování? Tuto otázku si nikdo příliš neklade, protože je to otázka, která míří k duši Unie a o ní se, jak známo, nemluví. Evropská unie je totiž především výtvorem jedné velké evropské tradice, a sice tradice osvícenství, tradice osvíceného rozumu, který chce roznášet jeho světlo. Evropská unie je výtvorem racionálního zvážení tragické situace v Evropě po dvou světových válkách a situace tváří v tvář nebezpečí sovětského imperialismu, toužícího se zmocnit i té druhé, západní poloviny Evropy.

Je to konstrukt liberálního společenství, v němž vládne volný pohyb osob, zboží a kapitálu a v němž se nastolí nové smířené a vyrovnané vztahy mezi dávnými evropskými rivaly z obou světových válek. Je to také, a možná především, postupně vytvářený společný právní prostor, který bude nyní dotvořen společnou evropskou ústavou, či lépe řečeno ústavní smlouvou. To byla stará idea velkého osvícenského filosofa Immanuela Kanta, že totiž trvalý či věčný mír mezi národy je možné nastolit jenom tak, že národy vstoupí pod střechu společného práva. A nad tímto společenstvím práva a míru pak bděly dnem i nocí vojenské síly Spojených států a odrazovaly tak sovětské choutky po ostříhání dalších vykrmených beránků.

Proč se však Unie náhle pustila do tak rozsáhlého rozšiřování? V tomto roce najednou o deset států a příštích letech o několik dalších. Kdybych byl psychiatrem, poskytl bych vám vážení posluchači možná nějaké překvapivé a vzrušující poznatky. Protože jsem však jenom politologem, nabízím poznatky prosté a neatraktivní. Za rozšiřováním Evropské unie zaprvé stojí úvahy evropských producentů zboží, protože, a to nesmíme zapomínat, Evropská unie je z velké části jedním společným velkým trhem. A všichni producenti zboží si myslí, že čím víc se bude tento společný trh rozšiřovat, tím více se bude vyrábět zboží a bude přibývat konzumentů tohoto zboží.

Dokonce ti hlavní z evropských politiků přijali plán, kterému se říká Lisabonská strategie, který předpokládá, že někdy okolo roku 2010 bude Evropská unie největším společenstvím volného trhu a předhodí i Spojené státy. Je to smutné vidění světa, vidění pouze z hlediska společnosti trhu a konzumu. Ideálem je člověk vyrábějící a spotřebovávající. Do tohoto vidění se příliš nehodí jiné hodnoty, především hodnoty náboženské, tedy obraz člověka, který příliš nechodí do chrámů konzumu, moderních hypermaketů, ale o občas i do skutečného chrámu, aby zde v tichu přemýšlel o životě nejen pozemském.

Za druhé, za rozšiřováním Evropské unie stojí názor, že nejlepší obranou před hrozbami světa je rozšiřování výše uvedeného společného právního prostoru. To je také idea Immanuela Kanta. Nechci-li, aby mě někdo věčně ohrožoval, zahrnu ho do společenství pod jednou právní střechou. Pak dá pokoj a začne hlavně slušně a spořádaně konzumovat, dodávám. Jenomže tyto recepty příliš nefungují. Vznikají problémy, o kterých se začíná nahlas mluvit.

Před několika jsem četl projev jednoho z nejvýznamnějších francouzských politiků, Nikolase Sarkozyho, který je předsedou hlavní vládní strany a pravděpodobným nástupcem dnešního francouzského prezidenta. Ten vyjádřil své pochybnosti o možnosti budoucího přijetí Turecka a řekl, že Evropská unie se stále rozšiřuje a přitom ztrácí už představu o své finální podobě. Namísto překotného rozšiřování by se proto měla Evropa nejdříve dohodnout o své vlastní identitě a tuto identitu se snažit budovat. S problémem identity pak neodlučně souvisí otázka hranic Evropy. Bude mít Evropa nějaké hranice, nebo to bude beztvarý útvar, jednou se rozšiřující na východ, podruhé na jih, jednou trochu do Asie, podruhé trochu do Afriky?

Jestliže chceme a potřebujeme, aby Evropská unie měla nějakou identitu, pak je zřejmé, že ji můžeme rozvíjet pouze v nějakém vymezeném politickém prostoru. Čím větší je Unie, tím méně je vnitřně integrovaná, tím méně je a bude schopná společně politicky jednat. Minimálně v tomto bodě má Sarkozy naprosto pravdu, protože už dnes není Evropská unie v řadě zásadních otázek jednotná.

Například právě v otázce přijetí Turecka je většina evropských politiků pro, ale většina občanů velkých členských zemí proti. A to není dobrá situace, protože v této otázce nejde jenom o přijetí jednoho státu navíc, ale o tak zásadní věci jako je evropská identita. Sarkozy se ve svém projevu také ohradil proti názoru, že po přijetí Turecka získá Unie takovou velikost, že bude moci svůj vliv ve světě začít prosazovat. Jak může prosazovat svůj vliv, když už dnes je často neschopná se rozhodovat, ptá se Sarkozy. Přijetí bývalých komunistických zemí bylo správné, protože se tím zacelily historické rány, ale nyní je čas přemýšlet o identitě a o hranicích Evropy.

V centru těchto úvah by měla být otázka evropské ústavní smlouvy. Když se jí nepodaří prosadit, bude evropské integrační dílo ohroženo minimálně z hlediska toho, že Evropa se projeví jako společenství, které je politicky nejednotné a tudíž i neschopné hrát nějakou významnější roli ve světě. A právě proto je velmi nešťastné i spojení otázky přijetí Turecka s otázkou evropské ústavy. Zastánci ústavy se totiž obávají, že je její přijetí, které se bude projednávat v mnoha evropských zemích již příští rok, bude ohroženo křečovitou snahou evropských politiků přijmout Turecko, které by se tak stalo v rámci Evropy se společnou ústavou jedním z nejmocnějších a nejvlivnějších států, což si většina evropských občanů nepřeje.

Avšak: stejně jako jsme se před chvíli ptali po důvodech, proč se Unie chce stále rozšiřovat, musíme se ptát i po důvodech, proč se chce rozšiřovat zrovna o Turecko. Tady ale platí zhruba stejné důvody jako v případě rozšiřování jako takového. Turecko je obrovsky lidnatá země, rozprostírající se na velkém území od Evropy až do Asie. Zastánci stále větší výroby a spotřeby už nyní zvažují velký prostor s mnoha desítkami milionů lidí, který navíc sousedí ještě s většími prostory asijskými. A zastánci zmenšování ohrožení Evropy prostřednictvím jejího rozšiřování si také mnou ruce. Zcela přitom ponechávají stranou skutečnost, že přijetím Turecka do Unie se toto křehké mírové společenství stane přímým sousedem regionů, v nichž se často vedou velmi krvavé konflikty.

Unie se stane přímým sousedem Sýrie, v níž vládne naprosto nedemokratická despocie, vybavená velkou armádou a velkými bezpečnostními silami. Stane se přímým sousedem Iráku, což nemusím ani dále rozvádět. Stane se sousedem Iránu, který stále balancuje na hraně války a míru a který nepochybně představuje větší ohrožení světa než většina jiných států, především svou snahou mít vlastní jaderné zbraně, o nichž by rozhodovali islámští ajatolláhové.

Pak by také Unie sousedila se zakavkazskými republikami Arménií a Gruzií, což také není žádný důvod k radosti. Již nyní má Evropa problémy se svými muslimy, to znamená především muslimy z arabských zemí, kteří se v Evropě usadili, ale nechtějí se v hostitelských státech integrovat a vytvářejí konfliktní uzavřená společenství. A po přijetí Turecka se dostane Unie do přímého sousedství s lidnatými muslimskými státy, s Iránem, který má téměř 66 milionů obyvatel, se Sýrií, která má 17 milionů a Irákem, z jehož cca 24 milionů obyvatel je 95% muslimů.

Viděli jsme, že Evropská unie má pro své rozšiřování dva hlavní racionální a praktické důvody, které se však zatím jako takové příliš neukázaly. Co se týká prvního důvodu, řekli bychom výrobně - spotřebitelského, je zatím jasné jenom jedno: pokud nebudou prosperovat tradiční západní země Evropské unie, nebudou prosperovat ani nové členské státy, protože jsou na té bohatší části Evropy velmi závislé.

Ať budou mít růst HDP jakýkoli, stejně zůstanou velké rozdíly, protože tyto rozdíly existují už od konce středověku a ne od konce druhé světové války. A z hlediska konzumu je celá východní Evropa malým prostorem ve srovnání například s Čínou nebo Indií či Indonésií. Takže by tu měl být ještě nějaký třetí skrytý důvod pro rozšiřování. Jeden takový bych vám chtěl nabídnout, i když se tím možná dostávám tak trochu od politologie k psychologii národů. Ale i to může být přijatelné, jen když to není psychiatrie, tedy věda, která se zabývá psychickými nemocemi. Takže tím třetím důvodem je podle mého názoru něco, co se skrývá v evropských dějinách a od čeho by se dnešní evropské národy nejraději co nejvíce distancovaly a pokládají to za zcela překonanou a uzavřenou minulost. Tímto důvodem je tradiční evropský kolonialismus, který si svého času rozdělil téměř celý svět a na němž se podílely všechny západoevropské národy, ať již velké nebo malé.

Svá koloniální panství měli Holanďané i Belgičané, Francouzi i Španělé a samozřejmě především Britové, nad jejichž koloniálním impériem slunce nezapadalo. Dnes mají tyto národy svou Evropskou unii, kterou přirozeně považují za jakýsi vzor a model pro ostatní svět a kterou chtějí exportovat do okolního světa. A protože na kolonialismu nevidím jenom samé stinné stránky, jak je dnes stále ještě běžné, ale také stránky pozitivní, loučím se s vámi s přáním, aby se dnešní osvícenská Evropa přestala tolik stydět za svou minulost, protože právě tím by učinila jistý důležitý krok k získání své identity. Protože ta předpokládá vyvážený vztah k vlastní minulosti.