Co udělá reforma se společností

Premiér Mirek Topolánek ještě situaci zamlžil tím, že v březnu ohlásil reformu, která prospěje společnosti i peněženkám všech občanů. Od dubna začal hovořit o tom, že o reformu nejde, ale jen stabilizační balík na záchranu veřejných financí, kterým hrozí kolaps. Ovšem v srpnu, před hlasováním ve sněmovně, se znovu vrátil k prohlášení, že jde o nezbytnou a zásadní reformu.

Opozice z principu nemá zájem reformu z gruntu vysvětlovat, protože je placena za to, že upozorňuje na její rizika.

K reformě se dosud nějakým zásadním způsobem nevyjádřili ekonomové, ani sociologové. Spíše než sami experti za to může vláda. Jednak nikoho z nich neoslovila z žádostí o radu, jak by se ostatně slušelo a patřilo, jednak neustále někde v kuloárech upravovala a ladila definitivní verzi reformy.

Skutečná debata tak fakticky může začít až teď, když je reforma schválena a ve svém celku zveřejněna.

Když tedy odhlédneme od všech předchozích zmatků, není příliš složité udělat si zřetelný obraz. Tento obraz prozrazuje zřetelnou politickou vůli, která reformu prosazovala. Možná není úplně zřetelné, jak a jakými cestami se prosazovala, práci je ale vždy možné hodnotit podle výsledku. Pokud je zřetelný, těžko jde jen o náhodu. Reforma má tedy dva zcela základní pilíře.

Prvním z nich je snaha ozdravit veřejné finance. Je logické, že se tento krok musí nepříznivě dotknout části populace. Pokud je však reforma úspěšná, v delší perspektivě pomůže všem.

Druhým pilířem je nepochybná existence zájmových skupin, kterým se nepříznivý dopad reformy vyhne, pokud jim dokonce okamžitě nepomůže.

Není pochyb, že se reforma nepříznivě dotkne nejméně čtyř pětin tuzemské populace. Nejde o to, že se budou mít nějak příliš hůře, než dosud. V období rostoucích platů však mohou v příštích dvou letech zapomenout na to, že se jim zvýší životní úroveň.

Nejvíc komplikované to budou mít tři skupiny. Půjde o většinu rodin, které dosud uplatňovaly společné zdanění manželů. Problémy budou mít bezdětní zaměstnanci s platem okolo deseti tisíc. Mohou si být totiž jisti, že při zvýšení platu o tisíc či dva tisíce, odevzdají polovinu tohoto navýšení státu na daních a pojistném. Třetí postiženou skupinou budou státní zaměstnanci, především učitelé. Mzdy se jim budou zvyšovat méně, než inflace. Jsou jedinou skupinou, které se může životní úroveň přes všechnu snahu přechodně snížit.

Naopak se životní úroveň významně zlepší desetině občanů. Konkrétně půjde o jednotlivce, kteří berou nad čtyřicet tisíc hrubého a partnery, kteří mají dohromady víc, než osmdesát tisíc. Buďme natolik nekorektní a připomeňme, že do této skupiny patří všichni zákonodárci, kteří o zákonu hlasují.

Stěžovat si nemohou ani podniky. Jednak se jim daně skutečně sníží, jednak vláda trvá na plánech předchozích socialistických kabinetů, že se budou dále zvyšovat státní investice, především do dálnic a dalších staveb.

Finančníci se mohou už pomalu připravovat na nový prostor, který jim vznikne při ohlášené privatizaci značné části zdravotnických služeb. Schválený reformní balík je sice jen prvním krokem k privatizaci zdravotních pojišťoven, není však zanedbatelný.

Z takového přehledu je možné udělat první závěr. Česká politika mnohem spíš odpovídá politice států od nás na východ, než na západ. Mohla by tedy vrátit gründerské či zakladatelské nadšení, které by ekonomiku posunulo rychlým skokem na úroveň západoevropských demokracií. Tak je ostatně reforma míněna a zní to dokonce logicky. Otázka však zní, jestli větší nadšení podnikatelů je dostatečný efekt. Pokud by měla budoucí česká ekonomika podobně jako západní hospodářské systémy stát více na kvalitě zaměstnanců, než na odvaze podnikatelů, pak asi není reforma úplně správná. Co když většina zaměstnanců, kterým se v příštích dvou letech nebudou zvyšovat reálné platy, ztratí chuť do práce?

U těch s nízkými výdělky okolo deseti tisíc to bude ještě horší. Účelnější než snaha o větší pracovní výkon bude odchod do sociálních sítí. Dávky reforma příliš nesnižuje, mnohem víc mzdový postup lidí z nižšími příjmy. Prakticky se tím likviduje perspektiva pro zkrácené pracovní úvazky, které musí na bariéru v nižších platech narážet zákonitě.

Teoreticky je možné, že matky s nízkými platy zvolí mateřskou, což není z pohledu budoucnosti Česka vůbec špatné. Proti porodnosti však může působit likvidace společného zdanění manželů.

K zamyšlení může sloužit i situace živnostníků. Mají totiž do značné míry možnost rozhodnout o tom, jak vysoké pojistné budou odvádět do důchodového systému. Po reformě bude řada z nich platit úplné minimum, což zákon umožňuje. Proč by platili víc, když se pojistné započte do základu daně a stát ho tedy zdaní ještě podruhé. To jsou otázky, které budou reformu provázet. Odpověď dostaneme až z praxe. V případě poklesu zaměstnanosti, porodnosti a příjmů penzijního systému, bude ovšem pozdě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .