Co se odehrává v Rusku?

24. březen 2007

Mnozí z nás si zvykli dívat se na Rusko jako na zemi, která je hodně vzdálená, představuje pro nás pouze dodavatele surovin, jako je ropa nebo plyn, a v horším případě jakousi vzdálenou hrozbu, před níž je třeba, aby nás chránily hlavně Spojené státy, protože NATO a hlavně Evropské unii po této stránce příliš nedůvěřujeme.

  • Co se odehrává v Rusku?
0:00
/
0:00

Tím, že mnozí naši politici odmítají její další politickou integraci, de facto ji po obranné stránce dále oslabují. Neuvědomují si, že Evropská unie pouze jako volný trh by představovala zcela bezbrannou entitu a že NATO je třeba dále posilovat a souběžně s tím usilovat i o vlastní evropskou obrannou schopnost. Tato schopnost přitom závisí do značné míry na investicích do vědy, výzkumu a výroby potřebných komponent. Evropa tuto schopnost a tuto připravenost k investicím ovšem postrádá, zatímco Rusko vydává dnes sedmkrát více na zbrojení než před několika lety. Měli bychom proto mnohem více sledovat, co se vlastně v Rusku odehrává, a získávat tak schopnosti předvídat tamní politický a hospodářský vývoj.

Prezident Putin zvolna končí ve svém úřadě, ale přesto podniká další a další razantní kroky na politické scéně. V minulém roce inicioval několik setkání předsedů menších politických stran, strany Vlast, Strany života a Strany důchodců, aby podpořil vznik nové levicové strany, tehdy s předběžným názvem Unie důvěry, která se později stala stranou Spravedlivé Rusko, rozuměl sociálně spravedlivé. Má to být sociálnědemokratická strana loajální vůči Kremlu. Protože v Rusku dnes vládne hlavně strana Jednotné Rusko, která je vlastně Putinovou stranou, ptejme se tedy, proč další nová strana stejně nebo podobně orientovaná na prezidenta?

Na tuto otázku není snadné odpovědět, patrně jde prezidentovi o to, aby si získal na svou stranu větší část levicových voličů, které by odvedl od komunistů. Proto došel k názoru, že Rusko dnes potřebuje sociální demokracii, ovšem ve službách prezidenta. Tuto stranu a velmi silnou, už Rusko mělo, ale bolševici ji po svém vítězství v revoluci úplně zničili. Tehdy jim šlo o totální moc, dnes už nejde o totalitu, ale o koncentraci veškeré moci okolo Kremlu, který by sám sebe chtěl vidět jako nějaký nový osvícený absolutismus. Ten je patrně v Rusku politickým ideálem dodnes. Někteří politologové mluví o demokracii v Rusku jako o deficitní nebo řízené demokracii, já bych spíše dával přednost označení autoritativní prezidentský systém. Přesto nadále zůstává otázka - proč nějaká nová strana?

Připomeňme si, že prezidentské volby v Rusku jsou už za rok a jsou to volby přímé, nikoliv volby parlamentu, ruské dumy. O dumu tedy v první řadě nejde, tam by tak jako tak zvolili za prezidenta toho, koho by jim Kreml navrhnul. Jde o všenárodní volbu a tu je nutné ohlídat. Jedinou opozicí vůči Kremlu zůstávají komunisté, těm je třeba podle současné vládnoucí garnitury vzít jejich vliv a navíc oslabit jejich pozici v dumě nebo je dokonce z dumy vytlačit. Zatím se konaly v tomto měsíci v Rusku regionální volby a Spravedlivé Rusko se umístilo na třetím místě. Jednotné Rusko drtivě vyhrálo, ale komunisté byli stále ještě druzí.

Přesto to byl vcelku dobrý začátek, protože v průzkumech veřejného mínění na konci minulého roku měla nová strana pouze asi tři procenta. Na konci roku budou volby do dumy a následujícího roku přijde hlavní představení, volby prezidenta. Je na místě názor, že současné mocenské elitě Ruska pod vedením Putina jde hlavně o to, aby zůstala u moci i po roce 2008, a to buď po změně ústavy i nadále pod vedením Putina nebo pod vedením někoho z jeho lidí. Musíme se dívat na politickou scénu v Rusku jako na boj určitých mocenských uskupení a ne jednotlivých osobností. Představme si variantu, že ústava se nezmění, Putin už nebude kandidovat a opozice postaví někoho do boje o Kreml. V tom případě současná vládnoucí liga postaví dva kandidáty, jednoho za Jednotné Rusko a druhého za Spravedlivé Rusko, kteří se budou doplňovat. Prezidentské volby jsou dvoukolové, a proto i kdyby čert na koze jezdil, musí vyhrát Putinovec. Nicméně v kremelském táboře vládne vysoká nervozita, která se odráží hlavně v zahraniční politice.

Občané totiž posuzují prezidenta podle toho, zda je silnou a ráznou osobností, někdy laskavou, někdy bezohlednou. Politik cestující po světě a věčně někde debatující je slaboch, od něhož se přízeň veřejnosti rychle odvrátí. Odpovídá to předdemokratické mentalitě převážné části ruských občanů. Dnes tedy není vhodná doba dráždit Rusko nějakými novými raketami v jeho okolí, v Polsku, Gruzii nebo dokonce na Ukrajině, protože i kdyby je prezident Putin zvysoka přehlížel, musí na ně hlasitě a silně zareagovat. Na druhou stranu platí, že není nikde zaručeno, že do Kremlu přijde nějaký politik vstřícnější vůči Západu, a je tedy otázkou zda čekat s určitými nezbytnými kroky. Hlavní otázkou tedy zůstává, jaké kroky jsou vlastně nezbytné, ale to není tématem tohoto komentáře.

Podle mého soudu by se Evropa měla také více věnovat své energetické bezpečnosti. Nedávno byla například uzavřena dohoda mezi Bulharskem, Řeckem a Ruskem o vybudování ropovodu z Ruska. Nafta se bude vozit přes Černé moře do bulharského Burgasu a odtud ropovodem transportovat do řecké Alexandrupolis, kde je hluboký přístav pro obrovské tankery. Ty pak budou jezdit po celém světě, prý až za oceán. Na druhou stranu nabídla ázerbajdžánská vláda Evropské unii, že vybuduje plynovod z Turkmenistánu do Evropy, ale mimo Rusko, čímž ho přivedla k protestům. Evropská unie je zatím v těchto věcech nejistá a mnohdy neví jak se zachovat, měl bych proto jednu malou radu. Hájit ve všem rozhodně své vlastní zájmy, ale nejprve je třeba si tyto zájmy definovat. Nesmí se přitom počítat s tím, že se na nich shodnou všechny členské státy Unie.

Bude proto asi třeba, aby se v určitých otázkách shodla velká skupina států a postupovala kupředu při řešení pro ně důležitých problémů a jisté kverulanty nechala za sebou. Nejde přitom vůbec o velikost států, mohou se sdružit velké s malými a naopak. Trapné hádky o to, kdo podepíše či nepodepíše jedno slavnostní prohlášení pouze deklarující nutnost dalších kroků, jak je tomu nyní u takzvané Berlínské deklarace, nikam nevedou a hlavně demobilizují a vedou k únavě z integrace. Jednoduše řečeno, jednomyslnost ve všem a za všech okolností je třeba odložit do skladiště. Unie se sedmadvaceti členy ji musí používat, ale jen v těch absolutně nejdůležitějších otázkách. Patří k nim vztah k Rusku také? Na to se zatím názory různí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Rudolf Kučera