Co řekli pan Čunek a pan Povšík

Tomu věnují média intenzívní pozornost už týdny, zatímco slova pana Povšíka zapadla téměř bez povšimnutí. Přitom kontext, v němž oba výroky zazněly, je odlišný. Odlišná je i jejich inspirující a motivující potence, jejich návodnost.

Čunkův výrok je dílem řečnické neobratnosti. Jeho smysl je nezcela jasný. Je třeba jej teprve interpretovat, domýšlet, co jím vlastně chtěl jeho autor říci. Povšíkův výrok výklad nepotřebuje, je jednoznačný. Vyjadřuje strategický záměr. Nadto byl vysloven v průběhu organizované akce, která sice nedopadla nakonec nejhůř, ale mohla dopadnout i jinak. Mohla spustit řetězovou reakci mzdových požadavků i odjinud a není jisto, kde by to skončilo.

Zkrátka: kdybych byl pragmatickým politikem, zajímal by mě pan Povšík mnohem víc než pan Čunek. Vážil bych totiž destabilizační potenciál jejich slov, včetně kontextu, v němž byla řečena. A kdybych byl profesionálním novinářem, denně komentujícím situaci v této zemi, také bych si všímal více toho dění, jemuž propůjčil slovní výraz pan Povšík.

Ještě jednou: "Jde nám o to, aby byli co nejméně poškozeni lidé, a naopak aby co nejvíce byla poškozena firma." - Odborový předák, který se pravděpodobně těší důvěře zaměstnanců, jejichž údajné zájmy prosazuje, nám tu předkládá bipolární, ba přímo manichejské vidění světa, kde se střetává velmi konkrétně ztělesněné dobro s neméně konkrétně ztělesněným zlem. Kde prospěch těch údajně dobrých je dosažitelný pouze poškozením těch údajně zlých. Stranou je ponechán fakt, že mladoboleslavská Škodovka má i jakýsi význam pro ekonomiku země a že zařadit ji jednoznačně do temné poloviny černo-bílého schématu je přinejmenším velmi neuvážené.

Lze snad výrok pana Povšíka kvalifikovat rovněž jako neuvážené plácnutí? Plácat bychom jistě neměli. Zejména ne v situaci, je-li fabrika na nohou a mají-li další chuť se přidat. - Myslím, že psychologicky rozumím náladovému rozpoložení škodováků, když srovnávají svou životní úroveň se svými kolegy v zemích, jimž říkáme vyspělé. Současně ale nemohu nevidět, co se může stát v zemi, jako ta naše, kde se žije nad poměry na dluh budoucnosti a kde je přijetí reforem nezbytnou podmínkou dlouhodobého přežití, když vedle neochoty k reformám vstoupí do hry eskalující mzdové tlaky. Vnášet do takové hry marxleninskou optiku třídního konfliktu s jejím pojetím nesmiřitelného antagonismu je počínáním riskantním.

Právě jsem opakovaně užil slova "hra". Je to velmi laskavé označení pro aktivity dosti různé, počínaje třeba kanastou a konče stupňující se společenskou krizí. Jsou hry soupeřivé, které mají končit vítězstvím jedné strany a porážkou druhé. Říká se, že mají "nulový součet", protože zisk jednoho a ztráta druhého se "vynulují". Ve sportu se to očekává, a proč ne? V životě ekonomickém a politickém však takový výsledek často vede k rozehrání dalšího kola, tentokrát méně vybíravými prostředky. Pro tato hřiště jsou vhodnější hry s "nenulovým součtem", kdy nakonec nějak profitují všichni. - Pan Povšík dal najevo, že je mu milejší hra toho prvního typu. Kdyby se toto mělo stát krédem našich odborů, pak nám k dosavadní neochotě k reformám přibude další překážka. A dosti závažná. Zaděláno na takovou tradici už máme. Přičinila se o to tzv. nulová tolerance, vyhlašovaná a praktikovaná některými politickými stranami.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .