Co naznačila předvánoční debata politiků

Snad blížící se Štědrý den, určitě i významnější účast žen způsobily jistou změnu oproti obdobným experimentům v minulosti. Vzpomeneme-li na způsob argumentace např. pánů Tlustého, Langra, Paroubka, Ratha a jim podobných, nemohli jsme nevidět, že tentokrát byla rozprava zdvořilejší, uštěpačnosti zaobalenější. Vstupy dam byly méně útočné a odpovídající repliky pánů vykazovaly jistou míru galantnosti. A to přesto, že světy politického myšlení jedněch i druhých se překrývaly jen minimálně. Neubránil jsem se pocitu uspokojení z takto vytříbené politické kultury, ale i pochybnosti, jak dlouho jim to vydrží. Přesněji, jak dlouho jim jejich vlastní strany strpí tento smířlivější styl. Mám na mysli zejména dvě strany voličsky nejsilnější.

Nejvýznamnějším momentem celé debaty byl však pro mě vstup zvenčí. Jeho aktérem byl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, spojený s ostatními prostřednictvím telemostu. Pan Moravec se ho přijatelně prostořece zeptal, zda se Ústavní soud nestal jakýmsi nadřazeným orgánem moci zákonodárné a co on, jeho předseda, říká tomu, že nejeden parlamentní spor, zpravidla ten zásadnější, často končí u Ústavního soudu.

Naši novináři s oblibou kladou politikům prekérní otázky, čímž je uvádějí do rozpaků. K novinařině to patří, ale oni té možnosti nadužívají. Podezírám je, že to dělají proto, že tento manévr od nich vyžaduje menší intelektové úsilí, než kdyby se měli nořit do věcné problematiky, o níž je řeč. Politici se při tom kroutí, odvádějí řeč jinam nebo přecházejí do protiútoku. Kvalita rozhovoru tím trpí, protože nám místo porozumění tématu nabízí vzrušující psychodrama, čili zábavu.

Ke cti pana Rychetského patří, že se z podobných situací nevykrucuje. Nanejvýš opatrně naznačí, v čem je jádro pudla. Tentokrát odpověděl naplno. Jeho slova si nepamatuji přesně, ale řekl přibližně toto: ano, mnohé spory v Poslanecké sněmovně, ty závažnější, nabývají podoby nesmiřitelné ideologické konfrontace, čímž se stávají prakticky neřešitelnými - a putují k Ústavnímu soudu. Jeho to vůbec netěší, protože to vnímá jako bezmoc naší politiky. - Myslím, že trefil do černého a že by nás mělo při jeho slovech zamrazit. Nedávno jsem se v tomto pořadu zamýšlel nad mnohoznačností slova "ideologie". Co vlastně znamená tento výraz v případě, kdy je politický spor v parlamentu vyhrocen do podoby nesmiřitelné ideologické konfrontace? O jakou "ideu" jde v takto pojímané a takto uplatňované "ideologii"? - Domnívám se, že to není tak složité. Ta "ideologie" je zpravidla rétorickou zástěrkou skupinového zájmu plus neochoty slevit. O tu neústupnost se nejlépe postarají ti politici, kteří jí umějí dodat ambaláž nesmiřitelnosti, což mají takříkajíc v povaze. Jejich agresivní narcismus je vnímán jako "tah na branku" a jejich partaje to zatím oceňují. Poznali jsme jich za ta léta řadu, jmenovat netřeba. - Důležitou okolností je fakt, že vědomí nějakého společného zájmu, přesahujícího stranický egoismus, se nedostává do hry. Schopnost nalézat kompromis, demokracii vlastní, se z politiky vytrácí. Předvolební porcování medvěda je vlastně chvilkovou ilustrací průběžného boje o porcování státu. Kladu si otázku, zda se naše politická reprezentace právě tímto chováním odcizuje občanům, veřejnosti, a bohužel připouštím, že možná ani ne. Že i obecně suverénně dominuje osobní, skupinový či lokální zájem nad tím celospolečenským. - Občas zaslechnu slova "české národní zájmy", ale zatím jen v podobě rétorické zástěrky nějakého zájmu skupinového. Existuje-li nějaký skutečný český národní zájem, pak především ten, aby to bylo jinak, než to je. Jak toho ale docílit? Snad jako na té adventní televizní debatě? Větší účastí žen v politice? Nebo tak, že by se předvánoční smířlivá nálada opakovala několikrát do roka? Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .