Co když je smrt neodvratná?

Umírání a smrt je mi proto tématem nejen profesním, ale i osobním. Budu-li umírat v nemocnici, chci, aby mi v tom v pravý čas přestali bránit. – Právě o toto jde v nedávném stanovisku ČLK, jehož smyslem je především pojmové rozlišení, které umožní moudře rozhodovat.

Dnešní civilizovaný člověk téma smrti raději vytěsňuje. Stále více lidí sleduje akčňáky, krváky, mordy. Stále méně si jich ale připouští smrt jako konečné vyústění svého osobního příběhu. Nevědí si s tím rady. Ta bezradnost živí dvojí tendenci. Stále vybavenější medicína se snaží bojovat se smrtí do posledního pacientova dechu.

Jako kdyby „nechtěla být při tom“. Současně přibývá těch, kdo také „nechtějí být při tom“ a rádi by si řekli o rychlé a šetrné usmrcení. Asi jako když nám zubní lékař přivodí před zákrokem místní znecitlivění. Jsou lidé, kteří se svému umírání raději vyhnou sebevraždou.

V mediálních debatách o eutanazii panuje u nás pojmový zmatek. Směšují se tam dvě různé věci: usmrtit a dovolit zemřít. Stanovisko ČLK chce do toho vnést jasno, abychom si mohli a směli položit otázku, kdy je moudré, aby lékař svého určitého úsilí zanechal, protože respektuje neodvratnost konce.

Stanovisko ČKL hovoří jasně. při nevratném poškození orgánů, jejichž funkce je pro život nezbytná, se další intenzívní léčba stává marnou a zbytečnou. Pokud to lékař při svém nejlepším vědomí a svědomí zjistí, je radno v ní nepokračovat. To neznamená, že ponechá pacienta jeho osudu, ale zahájí léčbu paliativní, tedy takovou, která zmírňuje jeho trápení, především bolest.

Na toto stanovisko reagovala v MFD paní Vladimíra Bošková. Prý v tom cítí velkou čertovinu. Někdo prý dostal nápad ušetřit na úkor nemocných. ČLK se měla poradit s právníky nezávislými na doktorské kase (ano, to jsou její výrazy). Pacient má právo na péči podle nejnovějších vědeckých poznatků, pokud si ji nezakáže. Nemůže-li rozhodovat, má tak činit rodina. Lékař nemůže rozhodnout, co je pacientův prospěch. Ten má v civilizované zemi právo zemřít na přístrojích. Potud paní Bošková.

Snažím se rozumět. Ona má na mysli možnost zneužití. I to je významné téma, ale jiné. LK předkládá úvahu z oblasti lékařské etiky. Ona má na mysli očividnou nemravnost, jíž se má zabývat trestní zákoník. Je třeba dodat, že paní Bošková je předsedkyní Občanského sdružení na ochranu pacientů, tedy významné organizace. Je škoda, že právě ona reaguje na stanovisko LK tímto postojem a tónem. Podezřením a osočením. Tak to ale u nás bohužel chodí, vzpomeňme parlamentní debaty a novinářské polemiky. Důsledkem zásadní nedůvěry v dobrou vůli druhého je bytostná nemožnost dialogu.

Lze si představit zneužití: lékaři nezahájí intenzívní léčbu nebo ji předčasně ukončí, protože je nákladná nebo protože jsou líní. Lze si představit i zneužití v opačném směru. Lékaři zatěžují umírajícího intenzívní léčbou, která je marná a zbytečná, z alibistických důvodů. Aby je nikdo nežaloval a oni neměli soudní oplétačky. – Ano, pacient má právo na péči podle nejnovějších vědeckých poznatků. Jen těch technologických? Součástí lékařské vědy je i lékařská etika. Nikdo, ani lékař nemá právo zkrátit něčí život. Znamená to, že je povinen (ať už z jakýchkoli důvodů) prodlužovat jeho umírání?

Tuto otázku si paní předsedkyně neklade. Tvrdí, že pacient má právo zemřít na přístrojích. – Snad si vzpomeneme, že izraelským premiérem byl svého času Ariel Šaron. Po těžké mozkové příhodě se ocitl „na přístrojích“. Jinak by asi umřel, ale v nastalé politické situaci by jeho smrt patrně oslabila psychologickou kondici izraelské veřejnosti, tedy i brannost izraelského státu. Nuže, od té doby uplynuly doby už roky a Ariel Šaron je stále v bezvědomí a na přístrojích. Má na to právo? Já bych takto umírat nechtěl.

Stanovisko ČLK je podnětem pro diskusi odborné i široké veřejnosti, ale nikoli takto. Má nám být výzvou k přemýšlení a poznávání.
9. března 2010

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.