„Co chci vlastně říct?“ aneb Ladislav Adamec – muž, který si odporoval

27. listopad 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ladislav Adamec

Byl „dialektik“ každým coulem – i tak by se dala charakterizovat povaha posledního československého premiéra z předlistopadových dob Ladislava Adamce.

To slovo záměrně používám v trochu ironickém smyslu, protože z veřejných projevů Ladislava Adamce opravdu často čpěla neschopnost jasně se vyjádřit, a naopak urputná snaha zvládnout kvadraturu kruhu, která končila tím, že si řečník každou třetí větou odporoval.

Projevy Ladislava Adamce leží celá léta nepovšimnuty v hlubinách rozhlasového archivu a na rozdíl od slavných „děl“ Jakešových je nikdo nezná.

Je to škoda, lze v nich narazit na mnohý zajímavý i zábavný moment, ale přece jen rozdíl mezi těmito dvěma muži byl znatelný.

Oba dva se ocitli v roce 1987 (resp. v případě Adamce 1988) v nejvyšších stranických, a tím pádem i státních funkcích, ale jejich cesty se brzy rozešly.

Čtěte také

Jestliže Ladislav Adamec se chtěl po Lubomíru Štrougalovi zapsat do československých dějin jako – byť opatrný – ekonomický reformátor (o reformách politických pochopitelně nebyla řeč), vedle Miloše Jakeše prakticky žádné reformy dělat nešly.

Málo se také ví, že federální premiér Adamec nabízel Jakešovi během roku 1989 i opakovaně demisi, která nebyla přijata.

Logo

Definitivně se jejich cesty rozdělily v listopadu 1989 – Ladislav Adamec byl jediným ze stranické věrchušky, který se po jistém váhání odhodlal vejít v jednání s Občanským fórem, a stal se tak poněkud osamoceným partnerem nově se formující celonárodní opoziční síly.

To, že nikdo neuvažoval o jednání s Jakešovým předsednictvem strany, se ostatně ukázalo jako velmi prozíravé. Zvlášť poté, co Miloše Jakeše v čele strany nahradil snad ještě nepoužitelnější Karel Urbánek.

Ale bez komplikací jednání s Ladislavem Adamcem zdaleka nebyla. Během hektických listopadových a prosincových dní roku 1989 postupně rozjel za pomoci svých poradců poměrně velkorysou mocenskou hru, jejímž cílem nakonec nebylo nic menšího než získat post prezidenta republiky.

Čtěte také

V jednu chvíli taková úvaha nebyla zdaleka nereálná, ale Adamec doplatil na dvě věci: na svou poněkud nevyrovnanou impulsivní povahu a také špatný odhad situace.

Ještě v okamžiku, kdy ho zástupci OF pozvali na tribunu, bylo to v neděli 26. listopadu na Letné, mu revoluční zástupy dole provolávaly slávu. Možná kdyby byl v tu chvíli provedl podobný razantní obrat jako Marián Čalfa, který Adamce o dva týdny později v premiérském křesle vystřídá, mohlo vypadat leccos jinak.

Manifestace na Letné

Jenomže Adamec po několika minutách aparátnických frází nakonec z tribuny zaprotestoval proti plánované generální stávce – a byl konec, smetla ho vlna.

Všechny další jeho věty už více či méně zanikly v pískotu a nesouhlasných výkřicích. Korunu všemu nasadila rekonstrukce Adamcovy vlády ze 3. prosince, kdy z 20 členů vlády bylo celých 15 členy KSČ.

Tento arogantní nepoměr a neschopnost vyvodit důsledky z požadavku na ukončení vedoucí úlohy KSČ v zemi nakonec přivodily Adamcův pád a konec politické dráhy.

I tak ale zůstává Ladislav Adamec důležitou osobností převratu – jako člověk klíčové chvíle, prvního okamžiku, kdy se lidé přestali bát, že jejich protest bude mocensky potlačený a utopený v krvi tak jako v Číně v létě téhož roku.

Zůstává mužem, který svou roli dohrál sice bez potlesku, nikoli ale směšně nebo hanebně. To v kontextu tehdejších špiček KSČ byla spíš výjimka.

Poslechněte si Portréty nahoře v článku nebo v iRadiu.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio