Co bude po Fidelu Castrovi na Kubě?

Minulý týden převedl osmdesátiletý Fidel své pravomoci vůdce na svého o pět let mladšího bratra Raúla. Od té doby je nikdo neviděl, ani neslyšel. Jenom venezuelský prezident Hugo Chávez, Fidelův přítel, prohlásil, že s Fidelem telefonicky mluvil. Kdyby tomu opravdu bylo tak, bylo by jen logické, aby Castro promluvil i před svým národem, třeba z nemocniční postele. Lid si to žádá, vždyť oficiální propaganda tvrdí, že všichni Kubánci, no, dělme to raději čtyřmi, smutní po nepřítomnosti velkého kormidelníka. Jedni se za něj modlí, jiní mu přejí brzké uzdravení. Dokonce i malí Elián, možná si vzpomenete, je to ono dítě z voru, jak mu říkají na Kubě. Havana ho vyreklamovala z USA zpátky, když matka při útěku z Ostrova svobody zahynula v moři. Nyní malý Elián napsal Fidelovi dopis. Začíná takto: "Milý dědečku." To jeho vlastní dcera a vnučka se ke Castrům na ostrově nechtějí znát, padesátiletá Fidelova dcera Alina Fernándezová, která před třinácti lety utekla z politických důvodů ze země v přestrojení za španělskou turistku, se v těchto dnech rozhodla pracovat jako komentátorka CNN v Miami.

Předání moci o pět let mladšímu, pětasedmdesátiletému, bratrovi Raúlovi se jeví jako směšné. To není pokračování revoluce, jak tvrdí Havana, ale spíš její skomírání. To by se nenašel někdo vhodnější, tedy myslím mladší? Ze zákona to ovšem nejde, protože kubánský revoluční zákon stanoví, že nástupcem Fidela bude jeho bratr, pokud bude žít, a to se vlastně i stalo a pak že Kuba se neřídí svými zákony. Ve světě je řada skupin odborníků, kteří se věnují zkoumání toho, jaký bude na ostrově další vývoj. Předvídat něco konkrétního je ovšem těžké, neboť Havana mlčí nebo mlží. Zajímavé je, že kdykoliv v minulém století zemřel nějaký diktátor u moci kdekoliv na světě, nikdo nevěděl, jak dál. Nebyl připraven žádný plán, jak dál postupovat. Dá se to vysvětlit pouze tak, že za života diktátora se všichni bojí jen pomyslet na jeho odchod, natož si něco naplánovat.

Britští analytici z BBC tvrdí, že ve vrcholných orgánech kubánské revoluce jsou v zásadě tři proudy. Tvrdí Castrovci jsou souputníky Fidela z dob jeho počátků, ale patří mezi ně i mladší, třeba ministr zahraničí Felipe Perez Roque. Nechtějí v žádném případě nic na stávajícím politickém a hospodářském kurzu měnit. Centristé by přistoupili na některé hospodářské reformy, které by mohly oživit výrobu a obchod. O politických změnách nechtějí nic slyšet. Rozhodující je, že chtějí zachovat vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti. A konečně jsou ve vládě, v parlamentu i na ústředním výboru komunistické strany reformisté. Od centristů se liší hlavně, nebo, chcete-li, pouze tím, že si přejí podstatnější ekonomické reformy. Kdo navštívil Kubu, ví, že jsou nutné a že by měly být odvážné. Údajně mezi reformisty patří i /nesrozumitelné/, který byl strůjcem skromného uvolnění ekonomiky počátkem devadesátých let.

Jak je vidět, shlížejí se dnešní vrcholoví kubánští politici v čínském vzoru. Mnohem blíž však mají jiný, velmi podobný. Generál Pinochet nastolil v Chile svého času spolu se svými vojáky krutý politický režim, ale zároveň dovolil otevřít zemi ekonomickým reformám. Uvádět je v život bylo v diktatuře snadné. Podobně by se to mohlo vyvíjet i na Kubě. Silný vojenský režim by podpořil komunistickou stranu, na kterou by vydělávali Kubánci ve volném hospodářství. Je ovšem otázka, jestli lidé se budou v příštích týdnech a měsících ptát, jakého názoru jsou plánovači od zelených stolů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .