Cizinci novináři v českých médiích: Všichni se zajímají o to, jestli jíme doma rýži, ne o to, co děláme
Cizinci novináři v českých médiích. Je jich pramálo. Projekt deníku Referendum, díky kterému novinářské řady rozšířila čtveřice novinářů, pocházejících odjinud, je pozoruhodný.
Podle redaktora Referenda Lukáše Senfta, který redakčně připravuje jejich příspěvky, projekt běží dva měsíce. „Příspěvky od nových autorů vykazují originalitu a nový pohled na věci, které jsou pro nás samozřejmé. Nové autorky a pan Linn Thant z Barmy propojují dva pohledy. Dokážou zachytit pohled na hodnoty, které pro ně mají smysl a přenesou je do našeho kontextu, kterému rozumí.“
Projekt mohl být realizován díky grantu ministerstva vnitra na integraci cizinců do české společnosti. „Často se zapomíná na integrování lidí v rámci médií. Tenhle projekt může vytvořit mosty mezi českou kulturou a jinými kulturami.“
Cizinci v médiích nejsou vidět
Fatima Rahimi s rodinou utíkala z Afghánistánu jako holčička. „Tatínek měl problémy s režimem. Jako učitel učil svoje studenty tajně doma, proto měl problém. Zavřeli ho do vězení a museli jsme zaplatit peníze. Když ho podruhé chtěli zavřít, odešli jsme.“
Při psaní článků se tématu věnuje dva, tři dny. „Pak napíšu svůj článek. A většinou tam je i můj názor. I když jsem tady patnáct let, sem tam dělám chyby. Třeba čárky mi dělají problém.“
Změnit mediální obraz cizinců vnímá Fatima jako velkou ambici. „Já se necítím jako cizinka, já jsem Češka. Cizinců je v mediálním prostředí obecně málo. Tím pádem nejsou vidět.“
Další v týmu nováčků v deníku Referendum je Tania Dumbrava, profesí psycholožka. „Nechci být vnímaná, že jsem cizinka, anebo Češka. Mám problém s identitou, protože jsem Moldavanka, ale necítila jsem se tak ani v Moldavsku.“
Obraz uprchlíků a migrantů v českých médiích se postupně zlepšuje. „Minulý rok to bylo velmi negativní. Teď vznikají různé iniciativy a hlasy, nejenom negativní. Česká republika nemá žádný legislativní nástroj, jak tomu omezit. Všichni si začínají myslet, že je normální psát, že musíme uprchlíky deportovat, nebo je zabíjet. Vidím v tom nebezpečí, lidi si myslí, že je normální takhle se vyjádřit.“
Lidé, kteří podněcují paniku a nenávist
Ve světě jsou jiné postoje a jiné reakce ohledně přijetí uprchlíků. Lidé na západě umějí jinak pracovat s médii a nenechají se zmanipulovat. Proč v 90. letech, když utíkali lidé z Jugoslávie, uměli být země solidární a vůbec se neřešilo, jestli je někdo muslim?“
Od další redaktorky Referenda Truong Thu Thuy se očekávají texty o zdejší vietnamské komunitě. „Vyrůstala jsem v jiném prostředí a umím vietnamsky. Takže jako „my“ považuju Vietnamce, vietnamskou komunitu. Ale zase se mi stává, že jako Vietnamka, která se narodila v Česku považuju za „my“ Čechy a jako „oni“ považuju Vietnamce, kteří přijeli nedávno.“
Jak člověk má reagovat na otázky o svém původu, má odmítnout o sobě mluvit jako o cizinci? „Já jsem se nenarodila v cizí zemi. Jsem Češka, to, co mě odlišuje od ostatních na první pohled, jsou černé vlasy a šikmé oči. Nikdo se nezajímá o to, co děláme, všichni se zajímají pouze o to, jestli jíme doma rýži.“
Truong Thu Thuy pracuje na ministerstvu práce a sociálních věcí, je místopředsedkyní spolku Idealisté.cz. K tomu zvládá studium a řadu demonstrací. „Chci se postavit proti nenávisti a proti házení všech lidí do jednoho pytle. Mně vadí, že v naší společnosti panují zkreslené informace o islámu, že existují lidé, kteří podněcují paniku a nenávist.“
Truong Thu Thuy také vyučuje češtinu v Mateřské školce Na Libuši a v Praze 5 pomáhá dětem ohroženým sociálním vyloučením. „Máme děti, které jsou ve skupině z důvodů jazykové bariéry, nebo děti, které hodně zlobí, nebo jsou extrémně tiché a nezvládají studium, nejsou socializované. Po roce práce nám děti přímo pod rukama rozkvétají. To je strašně dojemné a motivující, je to pro mě jedna z nejhezčích věcí, kterou dělám. A nejvíce smysluplná.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.