Čína má ekonomickou, nikoli politickou moc

Zdá se ovšem, že se mnohým autorům z toho zatočila hlava. Z toho, že se Čína stává stále větší hospodářskou mocností světa totiž ještě neplyne, že se stane politicky vedoucí mocností světa. Museli bychom být opravdu marxisté, abychom takovéto důsledky z hospodářského růstu vyvozovali.

Z toho, že jsme například obklopeni na každém kroku čínským zbožím můžeme vyvodit různé důsledky. Například já odmítám si koupit čínské zboží a dávám přednost evropskému a to nejenom kvůli vyšší kvalitě, ale i evropskému patriotismu. Mám s tím někdy problémy, protože mnohé evropské značky se vyrábějí v Číně a v tom případě hledám pečlivě vyznačené místo výroby. Na druhou stranu ale chápu, že obchody s Čínou jsou ekonomicky výhodné. Jestliže však někdo tvrdí - a takových autorů je poměrně hodně -, že nastává asijsko-pacifické století, v němž bude hrát dominantní roli Čína, které budou ještě nějakou dobu sekundovat Spojené státy, pak bych se chtěl vůči tomu ohradit.

K tomu, aby se nějaká mocnost stala vedoucí světovou mocností a ovlivňovala světovou politiku, zdaleka nestačí výše jejích ekonomických ukazatelů a od toho odvozených vojenských schopností. Ty jsou vždy nutně potřeba, protože bez hospodářské moci, bez vlivu na světový obchod a světové finanční toky se nikdo nemůže stát lídrem nebo jedním z lídrů světa. Stejně tak je třeba, aby taková mocnost disponovala vojenskou silou, schopnou zasahovat po celém světě. Jenže toto všechno nestačí, potřebuje ještě něco navíc. Potřebuje mít politickou autoritu, být nositelem významných politických hodnot, po nichž budou toužit miliony lidí po celém světě. Potřebuje mít také přitažlivou kulturu, která bude po světě přejímána a bude pro miliony lidí symbolem modernity.

Když se podíváme do historie světových mocností můžeme začít u římské říše. Ta se zrodila z malé římské republiky, která měla sice vynikající vojenské schopnosti, ale nadto disponovala novým právním řádem, založeným na svobodném občanství a dalších politických hodnotách, které spolu s mocenskou expanzí šířila po celém tehdejším světě. Římské právo se pak stalo až do dnešních dob jedním ze základů evropské civilizace. Jedním ze světových lídrů se v dalších stoletích stalo například britské impérium, založené na takovém pojetí práva britských občanů a právních institucí, že i po svém rozpadu dodnes ovlivňuje život mnoha národů po celém světě. Také Spojené státy a jejich světová moc se zrodily z relativně malé republiky, která si dala na konci 18.století ústavu, vycházející z přirozených práv člověka a vytvořila takový systém rozdělení a vzájemné kontroly tří základních mocí, který je dodnes vzorem demokratického uspořádání. Je samozřejmé, že se obě tyto mocnosti opíraly o obrovskou hospodářskou, finanční a vojenskou sílu, ale pouze tato síla by z nich neudělala světové lídry. K tomu bylo nezbytné, aby byly také nositeli nějakých univerzálních hodnot, srozumitelných a přijatelných pro většinu národů ve světě. Toto není žádná obhajoba kolonialismu nebo imperialismu, ale pouze konstatování, že bez univerzálních právních a politických hodnot si nikdo nemůže činit nárok na světové vůdcovství. Ani Sovětský svaz ve své době ani Čína dnes si nemohou takové nároky činit, protože jejich moc spočívala a v případě Číny spočívá pouze na hospodářské a vojenské síle. Ve chvíli, kdy se Sovětský svaz odhodlal pod tlakem vnějších okolností k demokratizaci, začal se rozpadat a jeho impérium zmizelo z mapy světa. Ve chvíli, kdy se čínský komunismus odhodlá po jisté hospodářské liberalizaci také k politické liberalizaci, k demokratizaci, dostane se pod tlak svých občanů, toužících po tom, co nikdy ve své dosavadní historii neměli. Po osobních, občanských svobodách, garantovaných novým právním systémem. Čína se sice může stát vedoucí hospodářskou mocností světa a udržovat ještě dlouho svůj vysoký hospodářský růst, ale jen do té doby, do které se jí bude dařit s jeho pomocí a samozřejmě pomocí obrovské armády a policejních sil potlačovat tyto svobodné aspirace stamilionů svých občanů. A navíc: již dnes umírá každým rokem téměř 400 000 Číňanů v důsledku zdevastovaného životního prostředí, obrovské a nesmyslně velké spotřebě energií. Miliony z nich pracují v nelidských podmínkách nucené, mnohdy otrocké práce, tisíce z nich jsou popravovány v důsledku neexistence lidských a občanských práv, protože téměř o všem rozhoduje centralistická represivní komunistická moc. Tento čínský politický systém nemůže proto být přitažlivý pro žádný národ na světě. Nikdo ho pochopitelně nemůže zvenčí změnit a nikdo ani takovou aspiraci nemá, ale nikdo se také nechce dostat pod jeho nadvládu.

Navíc vidíme názorně, jak Čína praktikuje svou novou podobu kolonialismu na řadě míst ve světě, například v Africe. V některých afrických zemích, například v Súdánu, si Číňané koupí nebo pronajmou těžbu určitých surovin, například ropy, za což stávající politické elitě platí, ale jinak si do nových podniků přivezou tisíce svých lidí, kteří žijí v izolaci od domácího prostředí, postaví jim ubytovny a nutí je k práci za podmínek, které nejsou rozhodně lákavé. A taková velmoc by chtěla aspirovat na světové vůdcovství? Mnozí Súdánci dnes proto nostalgicky vzpomínají na britskou koloniální správu, proti které svého času bojovali, ale uznávají, že i když to nebyla žádná demokracie, přesto po sobě zanechala významné prvky právního státu.

Čína tedy je a bude pro svět spíše hrozbou než nadějí. Již dnes je hrozbou pro své sousedy v regionu. Bojí se jí většiny obyvatel Japonska, jižní Koreje nebo Indonésie. Některé země preventivně zbrojí, například Austrálie. Jiné sice ekonomicky spolupracují, jako například Rusko, ale obavy mají také. Hlavní příčinou všech těchto obav je čínský politický systém a možné politické ambice Číny. Jakmile se jednou začnou projevovat, setká se jistě Čína s širokým odporem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .