Chudým brát, bohatým dávat!

Zprávu převzaly bez velkých řečí deníky a všichni najednou víme, že se mají naši důchodci špatně. Ale popravdě řečeno, větší statistický nesmysl v posledních týdnech nezazněl. Pokud by prošel bez kritiky, bylo by to špatným vysvědčením tuzemské publicistiky i sociálních věd.

Ve skutečnosti jde o čísla vytržená z kontextu. Stačí připomenout fakt, že hodnota inflace se počítá podle spotřebního koše. Průměrné auto z dob socialismu, Škoda 105, je dnes nahrazena Škodou Fabií. Tehdejší mléko mlékem současným. Dovozy ze socialistického Bulharska dovozem ze současné Francie. Rozhodně se tedy zvýšila kvalita zboží a služeb, které si lidé, včetně důchodců, kupují. Pokud se tedy argumentuje inflací, tak se srovnává nesrovnatelné. Je jedno, že důchody jsou v podobných přepočtech zhruba stejně velké, jako před listopadem a mzdy asi o pětinu vyšší. Ve skutečnosti se dovídáme pouze to, že mzdy rostou rychleji, než důchody.

Navíc se statistika dá použít k různým hrám. Například od roku 1990 do loňska vzrostly výdaje domácností důchodců v nominálních cenách o 400 procent. Výdaje průměrné domácnosti méně, o 380 procent. Znamená to snad pravý opak původního tvrzení, totiž že příjmy důchodců rostou a zbytek populace chudne?

Ale také to není pravda. Zmíněná statistika signalizuje, že potíže mají spíše rodiny s dětmi. Zatímco důchodcům roste penze pomaleji, než rostou průměrné mzdy, rodiny odkázané na příjem jednoho člověka, když je žena na mateřské, jsou na tom ještě o něco hůře. Proti mladým rodinám mají důchodci ještě jednu výhodu. Většinou totiž žijí v bytech s regulovaným nájemným a o tom si mladí lidé obvykle mohou nechat jenom zdát.

Pravda statistiky není v případě důchodců dramatická. Jejich stav nejlépe ilustruje fakt, že za posledních pět let vzrostly důchody o čtvrtinu. To odpovídá mzdovému růstu například v průmyslu nebo zemědělství, tedy v méně progresivních sektorech národního hospodářství. Protože spotřebitelské ceny vyrostly za stejnou dobu o 13 procent, mohou si penzisté koupit o desetinu víc zboží než před 5 lety.

Zopakujme tedy ještě jednou a nahlas. Důchodci se mají lépe, než za komunistů, a zvláště v posledních letech se jejich situace zlepšila.

Tím se samozřejmě nechce říct, že se důchodci mají nějak zvlášť dobře. Pokud ale někdo chce řešit jejich problémy, musí označit ty opravdu reálné.

V čem je tedy největší chyba? Když Čech odchází do důchodu, čeká ho obvykle dramatický propad čistých příjmů, obvykle na polovinu. Evropská sociální charta žádá po zemích Evropské unie, aby zaručily svým občanům penzi ve výši 45 procent předchozí čisté mzdy. Česko tedy nárok Evropy v zásadě splňuje, netýká se to ovšem jedné sociální vrstvy. Lidé z vyšších příjmových skupin se při odchodu do penze dostávají pod hranici 45 procent původního příjmu zcela běžně. Pokud tedy něco zlepšovat, tak důchody těch bohatších. Z pohledu českého rovnostářství je to nesmysl. Z pohledu efektivity důchodového systému je to ale nutnost. Pokud je systém nespravedlivý, lidé nechtějí platit sociální dávky a nakonec prodělají všichni.

Zní to možná provokativně, pomáhat bohatým, když si stěžují chudí, ale odpovídá to daleko spíše nárokům skutečnosti než tvrzení, jak současný systém utlačuje staré lidi. Pokud tak skutečně činí, tak přehnaným rovnostářstvím, zděděným ještě od komunistického systému.