Chorvaté do Evropy?

Když každý rok průměrně 900 000 českých obyvatel přijíždí na dalmatskou riviéru, málokdo tuší, že tento "exodus" vlastně kopíruje skutečnost před 1500 lety, kdy se především slovanské kmeny z dnešních východních Čech, známí jako Charvátci a Charváti, přesunovali na dnešní území Chorvatska mezi řeky Sávu a Drávu. Ti zde postupně s místním ilyrským obyvatelstvem vytvořili životaschopné království, kterému dal základ papež. Už ve 12. století ale území připadlo Uhrám a od té doby se zde střídaly vlivy vojsk tureckých Osmanů a habsburské monarchie, která nakonec v dlouhých bojích vyhrála. Místní lidé však byli dostatečně odbojní, takže si udrželi svou identitu, založenou na slovanství, katolictví a výrazném folkloru.

Když po roce 1918 postupně vznikalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, zmíněné národy překonávaly své kulturní rozdíly, ale vytvořily pragmatickou "koalici". Spolu s naším státem a Rumunskem patřili pod Malou dohodu, zvláště díky nárokům Maďarů. Už v té době si bohatší Češi zvykali jezdit na dovolené na dalmatské pobřeží, které charakterizuje středomořské klima a k přátelští lidé. Přesto 2. světová válka přinesla nečekané ničení, kdy chorvatští fašisté pod vedením Ante Paveliče byli na straně nacistického Německa a bojovali proti srbským, muslimským, ale i chorvatským partyzánům. Pozdější jugoslávský komunistický vůdce, Josip Broz-Tito byl původem Chorvat, takže se snažil v této zemi několika národů vytvořit novou národnostní spolupráci. Jugoslávie v době komunismu měla určitou nálepku luxusu a taky tranzitní země na Západ, což ocenilo mnoho českých emigrantů, kteří nejdříve mířili k chorvatskému moři. I přes hospodářské úspěchy ale nepřátelství mezi národy Jugoslávie propuklo, a to znovu během balkánských válek, kdy Chorvaté bojovali za svou plnou nezávislost, kterou si od udržují až dodnes.

Ložiska bauxitu a ropy dnes pomáhají rozvoji zpracování kovů, chemického průmyslu a loďařství. Dobře se tu daří i zemědělství, pěstování plodin i ovoce v úrodném vnitrozemí a vinné révy pod Dinárskými horami. V současnosti je však Chorvatsko vyspělé hlavně díky cestovnímu ruchu a zahraničnímu obchodu, protože obnova zničeného průmyslu trvala déle. Země vítá mnoho turistů ze zemí Evropské unie, mnoho Chorvatů žije a pracuje například v Rakousku i Německu, takže spojení je pevné. Češi zde nejsou známí jen jako "paštikáři" z kempů, kteří si vozí jídlo na dovolenou s sebou (z čehož minulý rok málem vypukla aféra), ale taky jako stovky let usazení výteční zemědělci z okolí slavonského Daruvaru, kde jsou známí jako "máselníci", výrobci nejlepšího másla. V září 2008 prezidenti visegrádské čtyřky výrazně podpořili vstup Chorvatska do Evropské unie, kam by mělo přijít jako první. Situaci blokuje hlavně nejvyjasněné dědictví válek a taky vyhnání čtvrt milionu etnických Srbů z oblasti Krajiny za vlády Franjo Tudjmana. V té době taky narůstal jistý druh fašismu, který současný prezident Stepan Mjesič a vláda umírnili. Přesto se občas projevují nacionalistické rozbroje, nedávno třeba na Australian Open v Melbourne, kde žije hodně Chorvatů i Srbů, podobně jako v USA nebo Chile. Přesto Chorvatsko asi před vstupem do EU skutečně stojí, což by nejen českým turistům usnadnilo situaci a Chorvatům zajistilo možnost celkové stability.

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.