Chanuka, židovský svátek světel

Při svém tažení světem dobyl Alexandr Veliký roku 332 př. n. l. i Judsko, částečně území současného státu Izrael. Po smrti Alexandra se jeho velká říše rozpadla do částí ovládaných jeho nástupci, diadochy, z kterých vzešly tři dynastie. Judsko připadlo nejdříve Ptolemaiovi, roku 198 př. n. l. je dobyli syrští Seleukovci. S nimi přišla nejen nová moc nahrazující Perskou říši, ale také velmi rychle se šířící obecná helenizace společnosti. Velmi násilně řeckou kulturu prosazoval seleukovský vládce Antiochus IV. (175-164 př.n.l.). Pronásledoval židovské náboženství, zakázal provádět chlapeckou obřízku a dodržovat posvátný den odpočinku - šabat, uvalil na lid velké daně, zabil mnoho bezúhonných lidí. Neštítil se ani znesvětit jeruzalémský Chrám, nejposvátnější místo všech Židů. Ukradl zlatý chrámový poklad, roku 167 př. n. l. nechal do Chrámu umístit sochu Dia, hlavního řeckého boha! Dokonce sám sebe prohlásil bohem a přijal přídomek "Epifanes" ("božský").

Činy Antiocha IV. však nezůstaly bez odezvy. Postavil se mu na odpor židovský kněz Matitjahu z rodu Chašmonejců. Společně se svými pěti syny zformoval povstaleckou armádu, která stále sílila, jejího velení se posléze ujal jeho syn Jehuda zvaný Makabi ("kladivo"). Začala partyzánská válka. I přes svůj relativně malý počet (odhaduje se asi 6000 mužů) slavili Židé úspěchy. Jehudovi Makabejskému se podařilo vyhrát několik ozbrojených střetů a dobýt Jeruzalém. Z Chrámu byly odstraněny pohanské modly a mohl být znovuvysvěcen. K tomu bylo zapotřebí dostatek vhodného (tj. schváleného pečetí velekněze) olivového oleje, aby mohlo být zapáleno posvátné chrámové věčné světlo. Dobyvatelé ale našli množství oleje postačující pouze na jeden jediný den, přičemž vyrobit nový olej by trvalo celých osm dní. Zapálili tedy světlo sedmiramenného svícnu menora (jaký najdeme i ve znaku současného státu Izrael) pouze olejem, který měli, nic jiného jim nezbývalo. Stalo se tak 25. kislevu roku 164 př. n. l. Božím zásahem však světlo nezhaslo a svítilo právě osm dní. O rok později začal být slaven svátek Chanuka čili "Zasvěcení". O svátku mluví apokryfní knihy 1. a 2. Makabejská. Nástupce a bratr Jehudy Šimon vyhlásil roku 141 př. n. l. nezávislý židovský stát Judsko, který trval do Pompeiova dobytí Jeruzaléma roku 63 př. n. l. a následné římské nadvlády (63 př. n. l. - 324 n. l.).

Od té doby Chanuka každoročně připomíná Boží zázrak a vítězství Židů nad nepřáteli svého náboženství. Židé po celém světě po osm dní zapalují osm světel speciálního osmiramenného svícnu chanukíja a pronáší nad nimi dvě zvláštní požehnání. První večer hoří pouze jedna svíčka / olejová lampička, každý den se zapálí o jednu víc, až osmý den svátku planou všechny. Chanukíja mívá většinou ještě prostorově či jinak vymezené deváté světlo, tzv. šamaš ("sluha"), jež slouží k zapalování vlastních osmi světel, protože ta se nezapalují přímo. Chanukíja by měla být umístěna na dobře viditelném místě, u vchodu do domu nebo za oknem. Každý rok zapaluje židovské hnutí Chabad obří chanukový svícen také na Palachově náměstí v Praze. Svícny se staly uměleckými předměty, v době minulé i současné. Bývají různě zdobeny, proměňují se v prostoru i čase světové židovské diaspory, značnou měrou se na nich odráží i vliv okolního nežidovského prostředí.

Ke svátku Chanuka se váží i další zvyky. Hospodyňky připravují tradiční pochutiny, jež vyžadují velké množství oleje - koblihy a bramboráky. V aškenázské tradici (tedy původně ve středoevropském a východoevropském prostoru) si děti rády hrají s drejdlem, malou káčou, jejíž čtyři hrany nesou čtyři písmena hebrejské alefbety (abecedy), počáteční písmena slov věty "A stal se tam zázrak veliký." Děti často dostávají dárky. Ke svátku patří také určité písně a synagogální liturgie.