Čestmír Klos: Kůrovec politikem

Kůrovec

Málokdo si uvědomí, že slávu Boubínského pralesa založil docela jiný prales. Větší, mohutnější, divočejší. Jenže vlétl do něj kůrovec. Tehdejší lesníci se snažili pralesu pomoci a začali v něm těžit. A bylo po pralese. Dnes držíme v úctě pouze jeho zbytek.

Středoevropský lesník je profesně připravován na nejhlavnější úkol: boj s kůrovcem. A bojuje i tam, kde má být hospodářem úplně někdo jiný. Dotyčný kůrovec. Nedivíme se, když z jiných končin světa přicházejí zprávy, že zárukou zdravého vývoje sekvojového či borového lesa jsou lesní požáry. Stejnou úlohu hrají v přirozených smrkových a smíšených lesech, tedy v pralesech a jádrových územích národních parků, větrné a kůrovcové kalamity. Pravda, sekvoje přežívají i tisíce let, zatímco z krásných mohutných smrků učiní kůrovec děsivé trosky. Nejdřív opadá jehličí, pak větve a v dalších letech se ve větrném poryvu zhroutí skelet.

Není to hezký pohled. Ale kdo se chce dívat, vidí především novou krásu. Na trouchnivějících zbytcích velikánů samovolně vyrůstají malé smrčky. V Bavorském lese, tedy na druhé straně šumavské hranice, je počítali. Zatímco až do kalamity tu rostlo tři sta až čtyři sta stromů na hektar, odrostlých semenáčků je tu 4500. Desetkrát víc než se uživí. Takže už teď se mezi nimi začíná odehrávat boj o prostor a čas. Vyhrají jen ti nejsilnější a nejodolnější jedinci.

A jestliže se nepřestanou dívat a svoje pozorování důkladně analyzovat, vyhrají i lidé. Příroda si ví rady i s něčím, o čemž se my lidé nemůžeme dohodnout: Co čekat od klimatických změn? Příroda na ně prostě reaguje. A jestliže nechceme být jen pasivními příjemci prudkých dešťů, povodní a větrů, musíme se od přírody učit, jak tyto klimatické výzvy přijímat. Horský les sám od sebe pečuje o svou další generaci mnohem lépe, než dokáže člověk s vynaložením mnoha sil a financí.

Zkušenosti ukazují, že národní parky nemohou být pouhým prostředkem ochrany posledních zbytků ohrožených a vzácných druhů. Ani zakonzervování fungujících ekosystémů nestačí. Les ponechaný svému vývoji bez zásahu člověka poskytne nenahraditelné informace o dynamickém rozvoji lesních ekosystémů. V takovém lese se netěží, ale ani nesází. Takový les musí být ponechán samovolnému vývoji. A tedy i občasným kůrovcovým kalamitám.

To někteří lesníci, kteří boji s kůrovcem zasvětili celý život, nedokáží pochopit. Vidí vytěžené plnometry dříví z hospodářského lesa. Návrat divočiny do šumavských lesů je jim proti mysli. To tak, aby se tak krásné stromy ponechaly kůrovcovému žíru a neodvezly se na pilu! Neuvědomují si, že kůrovec byl v lese dřív než hajný. Napadal neduživé stromy, aby uvolnily místo nové generaci. Roli strůjce lesních kalamit mu ostatně pomohli získat právě lesníci holosečným způsobem hospodaření. Říkat to nahlas se však považuje za hřích.

Nyní však byl kůrovec na Šumavě pasován na politického činitele. Rozhoduje o osudech ředitelů národního parku. Když se z politického zimního spánku na chvilku probudil medvěd Zeman, posadili ho do helikoptéry, aby hřímal z nebe proti ochraně přírody. Bezzásahový režim na Šumavě dráždí politiky zprava i zleva, ze senátu i z obecních zastupitelstev. Obzvlášť obratně si v tažení proti němu vedou oba místně příšlušní hejtmani, ti současní sociálnědemokratičtí převzali rétoriku od předchozích pravicových.

Když se ministr životního prostředí Pavel Drobil vydal na procházku po Šumavě a Bavorském lese, doprovázela ho právě jen rozmanitá politická suita a místní starostové. Průvodcem po svěřeném hájemství nebyl ředitel parku František Krejčí, jak by vyplývalo z logiky věci. Ze šumavského chodníku mu ministr poslal ultimátum – nezíská-li důvěru starostů, bude vyměněn. Česká kůrovcová politika posledních dní není zvědava na nějaká odborná hlediska přírodovědců. Žádá jen politickou dohodu. K osvícenosti bavorské vlády, která už tolik let v Bavorském lese politicky drží bezzásahový koncept, máme ovšem hodně daleko.

Autor je novinář a redaktor časopisu Euro