Cesta z krize podle Blaira a Merkelové

Britský premiér navrhl europoslancům způsob, jak udržet dosaženou politickou integraci, výhody sociálních systémů i společného ekonomického trhu - a ke všemu ještě změnit hospodářskou politiku Evropské unie tak, aby obstála v globální konkurenci 21. století. Bylo to odvážné, optimistické a přesvědčivé. Tony Blair by měl být vzorem, a to i pro české politiky. Zatím svůj postoj k budoucnosti Evropy nedeklarovali a již brzy se taková pasivita může ukázat chybnou.

V této chvíli ještě není třeba opatrnost kritizovat. Česká vláda se chová korektně a premiér Jiří Paroubek přistoupil na dohodu, podle níž je možné s ratifikací evropské ústavní smlouvy počkat. Konstruktivně postupoval i při bruselském summitu, který měl schválit rámcový rozpočet Unie do roku 2013. Když se zástupci států stejně nedohodli, kritizoval jejich malichernost. Pár ostrých slov při správné příležitosti přijala evropská média velmi příznivě.

Premiér ovšem nenašel společnou řeč s demokratickou opozicí ve vlastní zemi a prezident i ODS nadále trvají na tom, že ústavní smlouva už je mrtvá. K evropskému rozpočtu se tuzemská pravice zatím nevyjádřila.

Politici zkrátka reagují na aktuální události. Dalším jejich úkolem by mělo být vysvětlit občanům, co se vlastně z českého pohledu v Evropě stalo a jaký postoj k tomu máme zvolit. Koneckonců poměrně běžné jsou hlasy, že Evropská unie prochází nejhlubší krizí od svého založení. To může znamenat zásadní změnu evropské politiky a česká společnost by se měla připravit na různé možnosti.

O nutnosti vážných změn hovořil ve čtvrtek Tony Blair. Mimo jiné doporučil, aby se omezily dotace na podporu zemědělství i sociálních systémů a zvýšily investice do obecné vzdělanosti. Podobnou rétorikou reagovala předsedkyně německé CDU Angela Merkelová, když v dnešním rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung prohlásila, že po volbách v září prosadí zásadní změny sociálního a daňového systému v Německu. K evropské krizi podotkla, že je třeba najít správný vztah mezi národními státy a bruselským centrem.

Výroky současného šéfa britské vlády a pravděpodobné budoucí německé kancléřky se doplňují. Především společně ukazují, jak nejistá je budoucnost pro všechny evropské občany. Změní se míra sociálního bezpečí, hospodářství i role národních států. Co vlastně potom máme jistého? Nelze jen pochybovat o tom, že Británie a Německo jsou dost mocné, aby změny nastartovaly. Přitom mohou počítat, že s nějakými změnami přijdou Francouzi, až se proberou z deprese po referendu.

V této chvíli není rozumné pouze čekat, co nám budoucnost a rozhodnutí cizích státníků přinesou.

Vodítkem do budoucích měsíců, let a desetiletí jsou neúspěšná referenda o euroústavě ve Francii a Nizozemsku. Samozřejmě se v nich projevila xenofobie, kterou se snažili rozdmýchávat populisté. Pokud ale odhlédneme od takových nemilých průvodních jevů, pak je pozoruhodné, že oba národy protestovaly proti něčemu jinému a ústava byla jen záminkou. Pravým důvodem Francouzů byla obava o sociální výhody dosažené v rámci Evropy v minulých desetiletích. Nizozemcům vadila rozpočtová nekázeň některých států včetně Francie a Německa, i to, že musí přispívat na sociální dotace v jiných státech unie. Kritizovali praxi unie z opačných pozic.

Je pozoruhodné, že podobný, řekněme "socialistický" postoj jako Francouzi mají také Italové a další země evropského jihu. Naopak stejně "liberální" jako Nizozemci jsou také Britové a Skandinávci.

Dva různé pohledy na Evropu kopírují rozdělení starého kontinentu na národy tradičně katolické a protestantské. Někdejší katolíci v čele s Francií vyznávají větší paternalismus, protestantské kraje vyznávají tvrdou práci všech na svém i na společném díle.

Dá se spekulovat o tom, že protestantka Merkelová v čele CDU chce změnit příliš blahovolný sociální stát, jak ho v Německu na čele stejné strany zavedl katolík Adenauer.

Situace tedy hrozí rozkolem a politici se budou muset snažit předejít nečekaným sporům podél protestantsko-katolických hodnotových hranic.

Noví členové unie teprve budou hledat místo na jedné či druhé straně. Srovnávací světové studie o hodnotách přitom ukazují, že spolu s Estonci a Lotyši patříme spíše na stranu protestantů. Znamená to tedy, že jsme proti zemědělským dotacím a pro větší výdaje na vzdělání? Znamená to, že jsme blíž představě o volném svazku evropských zemí se slabší bruselskou střechou?

A pokud jde o sociální stát - Česko je tradičně rovnostářské, snad by tedy mělo převzít skandinávský sociální model, který sice zaručuje vysoké sociální bezpečí, všechno ale platí sám a nepřenáší povinnost sociální péče na podniky, jako například francouzské, německé a dosud také české zákony. Na pomoc státu navíc nemá právo ten, kdo nepracuje, nebo se aktivně nesnaží práci najít. Takové jsou dnes otázky, které přímo před Čechy staví diskuse nad evropskou krizí. Jaké hodnoty máme a jak je chceme prosadit - po vzoru Blaira a Merkelové pomalu nastává čas, aby se k nim vyjádřili rovněž čeští politici.