Český rozhlas

Pocit z toho byl tak zvláštní, že tato poznámka nemůže být o úspěchu britských labouristů, soudním verdiktu v kauze katarského prominenta či hubeném vítězství nad Kazachstánem. Na chvíli jsme se včera vrátili v čase do dnů, kdy se za možnost hovořit do mikrofonu umíralo. V dnešní době, kdy díky rozvoji informačních technologií lze provozovat moderní rádio odkudkoli a s minimem lidí, je budova rozhlasu na Vinohradské třídě pro Český rozhlas spíše břemenem než výhodou. Existuje vlastně jenom jeden nezpochybnitelný důvod pro její náročnou rekonstrukci. Tím důvodem je respekt k lidem, kteří kdysi do této budovy, podobně jako včera my, přišli do práce, ale už se z ní nikdy nevrátili.

Takový dům nelze prodat nadnárodní společnosti ani přebudovat na byznyscentrum. Provždy je předurčen k tomu, aby se z něj vysílalo, a aby prostřednictvím tohoto vysílání lidé věděli, že k sobě patří. Neříkám, že si to jako redaktoři říkáme každý den, když procházíme k vrátnici kolem pamětní desky se jmény lidí, kteří u rozhlasu před šedesáti lety zahynuli. Určitě ale existuje genius loci, paměť místa, něco obtížně prokazatelného, ale přesto přítomného, co člověku říká, že není nic samozřejmého sednout si zde k mikrofonu. Toto je místo, ze kterého se nejen šíří informace, ale někdy také volá o pomoc. Nevíme, kdy příště, jestli vůbec, a už vůbec kdo bude právě u mikrofonu. Je ale jisté, že pokud ano, tak odsud.