Český rok 2005

Na domácí scéně jsme mohli zaznamenat několik dosavadních "nej", a to ve smyslu záznamů do pomyslné knihy domácích politicko - společenských rekordů.

Zaznamenali jsme nejhlubší a (nebojme se toho slova) "nejtrapnější" pád špičkového politika - bývalého premiéra Stanislava Grosse.

Zaznamenali jsme též dvě nejtrapnější historky v dějinách policie, které však možná vypovídají spíše o dlouhodobém poklesu vnitřní soudržnosti a kvality celého policejního sboru, než o momentálních výpadcích policejní mysli.

Řeč je o ve všech ohledech záhadném a spektakulárním tzv. "útěku" seychelského podnikatele českého původu Radovana Krejčíře z Černošic u Prahy až domů na Seychely...

A řeč je též o následném, nevídaně brutálním zásahu policejních sborů proti účastníkům taneční zábavy Czech Tech...

Obecněji - mohli jsme být též svědky nejhlubšího zatím poklesu těžko sice kvalitativně podchytitelné záležitosti, za to však čehosi, co nás nejen obklopuje, leč též dennodenně zavaluje a určuje - totiž obecné politické kultury, či přesněji kultury politického projevu.

Nastala tedy během roku zvláštní, rozpolcená realita - na straně jedné se, řečí oficiálních statistik, život v zemi neustále zlepšoval - leckdo dostal přidáno; ekonomika se pěkně rozjíždí (dokonce nejlépe v novodobé historii); Evropská unie navíc plánuje pomoci (nejenom naší) zemi poměrně velkorysými prostředky, srovnávanými některými komentátory s jakýmsi "druhým" Marshalovým plánem hospodářské obnovy Evropy; na straně druhé jsou tyto zřejmě dobré materiální vyhlídky umenšovány jistou tísní, vyplývající ze spíše tušených (a z vystoupení politických špiček odečitatelných) náznaků návratu dřívějších režimních manýr - nádech jakési moderní "totality s lidskou tváří"... Leč - popořadě: Zhruba v polovině ledna 2005 se zrodila jedna z největších politických afér nejmodernějších dějin republiky.

V průběhu několika málo dnů nabyla tak obludných a pro expremiéra trapných rozměrů, že nezbývá, než jí trochu připomenout.

Deník Mladá Fronta Dnes zapátral úvodem nového roku po okolnostech dobrých bydel našich politiků a při té příležitosti poukázal na určité nesrovnalosti ve financování soukromého bydlení tehdejšího premiéra Stanislava Grosse. Ze záznamů o příjmech pana Grosse totiž vyplývalo, že si jaksi nemohl do roku 1999, kdy byt koupil, vydělat tolik peněz. Přesněji: nějak prostě chyběl důkaz o vydělání dvou a půl miliónu korun, které Gross složil jako zálohu na byt. To, co se tehdy mohlo jevit jako banalita, se v krátké době změnilo v meč, který premiérovi srazil jeho politickou hlavu.

Stanislavu Grossovi se v rámci nejapného vysvětlování původu oněch peněz podařilo sepsat modelovou (a současně absurdní i smutnou) povídku ze života našich špičkových politiků.

V krátkosti a pro osvěžení paměti: Gross nejprve uvedl, že 1.200 000 z oněch dvou a půl miliónu jaksi nedopátratelných korun mu půjčil strýc. Když se ukázalo, že tento příbuzný je prakticky nemajetný, přispěchal sám strýc s vysvětlením, že on sám si na to kdesi v cizině půjčil, přičemž k předání peněz nedošlo nějakým standardním a dohledatelným bankovním způsobem, nýbrž předáním igelitové tašky s celou částkou.

Toto vysvětlení samo o sobě už bylo za hranicemi reality, nicméně tím celá věc nekončila. Následně se totiž na scéně zjevil údajný věřitel onoho vesnického strýce, který světu předvedl jakousi směnku. Dříve však, než - připomínám, že aféra již tehdy běžela na plné obrátky, čili pod přísným dohledem médií a tudíž i veřejnosti - dříve tedy, než by se bylo mohlo dát příslušnou směnku ověřit, byla tato prodána jistému okrajovému politikovi, který jí - dle vlastního vyjádření - zničil.

V téže době se média již naplno věnovala nejen trapnému kličkování premiéra, který, ač vzděláním právník, nedokázal leckdy sestavit ani holou větu, která by přesvědčivě dokazovala upřímnost a čistotu jeho konání, ale též soukromému podnikání expremiérovy manželky Šárky.

Neprůkaznost způsobu, jakým se tehdejší předseda vlády pokoušel z celé kauzy vyvléci, mocně ovlivňovala veřejné mínění a tím i preference jak sociální demokracie, tak také vládní koalice. To samozřejmě vedlo ke koaliční i vládní krizi.

V dubnu dostaly záležitosti kolem expremiéra Grosse dramatický spád. Na Apríla sice vláda přežila sněmovní hlasování o důvěře, resp. nedůvěře, den poté však, jak byl před tím slíbil, rezignoval na svou funkci ministr informatiky Vladimír Mlynář. Učinil tak vlastně na protest proti nečinnosti vlastní strany US-DEU, která oproti Mlynářovým požadavkům nevystoupila v souvislosti s aférou premiéra Grosse z vlády. Sedmého dubna Gross připustil, že by byl ochoten vzdát se funkce.

Dvanáctého dubna byla podepsána dohoda mezi Fondem národního majetku a španělskou firmou Telefónica o prodeji většinového podílu Českého Telecomu za téměř třiaosmdesát miliard korun.

14. dubna se sociální demokraté, lidovci a unionisté dohodli na vytvoření nového společného kabinetu v čele s diplomatem Janem Kohoutem. Po několika dnech Kohout nabídku odmítl a sociální demokraté navrhli do čela vlády Jiřího Paroubka.

25. dubna podepsali šéfové koaličních stran smlouvu o novém kabinetu, Stanislav Gross podal demisi celé vlády a prezident Václav Klaus jmenoval vládu novou v čele s Jiřím Paroubkem. Dlužno dodat, že oproti minulému Grossovu kabinetu v ní byli jen čtyři noví ministři...

V souvislosti s touto "bytovou" aférou je třeba říct, že všichni přinejmenším oprávněně tušíme nakolik bylo financování expremiérova bydlení jen zástupnou příčinou jeho pádu. Politici budou jistě vědět více...

Dovolím si proto upozornit na zásadní roli v procesu "odstupování" Stanislava Grosse, kterou sehrál - jako už podobně a před tím v případě expremiéra Vladimíra Špidly - šéf lidovců Miroslav Kalousek.

I když je tomu možná těžké na první pohled uvěřit, troufám si tvrdit, že Kalousek není ve svých postojích a v konání v období vládních krizí, vyvolaných vedoucími představiteli nejmocnější koaliční partaje, sociální demokracie, nepodoben (svým osobitým a poněkud zvláštním způsobem) významným postavám dějin demokracie. Takovým, které i s vědomím hrozících vlastních ztrát či nepohody, dokázaly nepolevit v zastávání předem daných zásadních pozic. Nehájím v tuto chvíli (aby nedošlo k mýlce) konkrétní lidoveckou politiku či konkrétní postoje jejich šéfa, nýbrž obecnou rovinu politického chování a jednání.

Za povšimnutí totiž stojí skutečnost, že v těchto obdobích Kalousek vždy přesně určil stanovisko lidovců, dokonce i cíle jejich politického snažení, těchto cílů dosáhl - a vždy za to zaplatil. Česky: prodělal...

A to jak on, tak i lidovci -poklesem, řekněme, osobní Kalouskovy politické popularity, jakož i snížením koaliční důvěryhodnosti KDU-ČSL.

O pevnosti postojů zástupců koaliční US-DEU se něco podobného říct nedá, byli vždy doslova "kabinetní" ukázkou toho, jak politické lavírování, odtržené od linie jejich soustrany, přináší ovoce v podobě jistých ministerských křesel. Postoje opozičních stran v těchto kauzách jsou jak vymezeny, tak i omezeny právě jejich opozičním postavením. Říkat mohou cokoli, jednat nemohou skoro vůbec.

Speciální a věru státnickou roli sehrál v jarní vládní krizi prezident republiky Václav Klaus. Tím, že nepřijal demisi lidoveckých ministrů, které z vlády hnal již zmíněný jejich šéf Kalousek, dokázal prezident odvrátit hrozící předčasné volby a mocně tím přispěl k odchodu Stanislava Grosse (i s celou jeho vládou). Dlužno zvýraznit, že prezidentův postoj se v těch chvílích ani trochu nepodobal tomu, že jinak a jindy se celkem bez rozpaků i ve své nadstranické funkci projevuje jako čestný předseda opoziční Občanské demokratické strany. Jinými slovy: kdyby se tehdy politická situace převrátila v předčasné volby, pravděpodobně by je s přehledem vyhrála právě ODS.

Václav Klaus se v době jarní vládní krize zachoval tak, jak ho známe: jako velký politický stratég. Jak toto jeho gesto nakonec vyzní se ukáže zhruba v polovině roku 2006...

Umístění Jiřího Paroubka do čela vlády bylo pro veřejnost určitým překvapením. Ambiciózní politik se do špičky exekutivy dostal díky dlouholetému působení na pražském magistrátu a již jeho jmenování do funkce ministra pro místní rozvoj pár měsíců před katapultováním do čela vlády naznačovalo jeho bytostné i stranické směřování.

S Jiřím Paroubkem přišla do špičkové politiky jakási "nová vlna", charakterizovatelná (snad) salónním výrazem: "dynamická" osobnost. Jeho přímá a mnohdy lidová mluva a podobně čitelné jeho činy vyvolávaly zpočátku shovívavé úsměvy - to tehdy například, když pohrozil prezidentu republiky omezením jeho zahraničních cest, nebude-li hlava státu vystupovat jako představitel téže země jakou vede, včetně její zahraniční politiky, vláda.

Úsměvy zamrzly v létě, kdy premiér ze své dovolené dálkově posvětil policejní akci proti účastníkům taneční slavnosti "CzechTek" s tím, aby "policie použila nejrasantnějších prostředků" na obranu zákona. Policie si výrazy "obrana zákona" a "nejrasantnější prostředky" vyložila po svém a v několikadenní prakticky jednostranné bitvě namlátila v podstatě bezbranné mládeži s přehledem nejvíce od památného listopadu roku 1989.

Všechny okolnosti tohoto policejního zásahu nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny, zdá se však, že v současnosti nabývá policejní vysvětlení povahy vysvětlení oficiálního. To se hrubě nelíbí nejen očitým svědkům událostí kolem "CzechTeku", ale i té části veřejnosti, která v následných a "grossovsky" marných pokusech policejních představitelů nějak zatušovat a zamluvit porušení zákonných norem z jejich strany vidí spíše projevy arogance moci.

Letní, řekněme, "diskuse" kolem okolností policejního zásahu proti účastníkům "CzechTeku" byla jistým milníkem v dosavadních polemikách o stavu demokracie v České republice. Ukázalo se na ní totiž, že mocenské struktury neváhají používat týchž osvědčených metod jako jejich totalitní předchůdci, a to nejenom při technickém provedení samotného brutálního zásahu, tak i v následném jeho tzv. "vyšetřování", vysvětlování a - lidově řečeno - "zakopnutí do autu"...

Malá odbočka ke všeobecnějšímu tématu:

Události kolem "CzechTeku" byly svého času hodně medializované, nicméně jsou jen výčnělkem v jinak setrvalé nížině domácí politické kultury, o níž se jakoby všeobecně ví, ale nedělá se s ní nic. Tedy - politici nedělají...

Jestli si kdy nějaká politická strana dala do svého předvolebního programu zmínku o odhodlání zlepšit či vůbec obnovit důvěru veřejnosti v politickou reprezentaci, nepovedlo se to v praxi žádné z nich.

Pravda, volební preference Občanské demokratické strany, která je v opozici a tudíž nenese žádnou odpovědnost za své státnické činy, jsou i koncem roku docela vysoké. Průzkumy veřejného mínění ale nejsou totéž, co samotné volby. Do nich zbývá ještě zhruba půl roku, což je poměrně dostatečná doba na to, aby strany vládní koalice stihly vykonat nějaký ten státnický čin a převalit tak přízeň voličů na svou stranu, a stejně tak i opoziční strany mohou nějakou vynalézavou předvolební kampaní zlákat jinak v podstatě netečné voličstvo...

Účast na volbách, jakkoli všichni vědí, že je to v podstatě jediný způsob, jak se spolupodílet na chodu země, neustále klesá. Jistěže to pramení z malé, již zmiňované, důvěry veřejnosti v tzv. "politiku". Nízká volební účast a její klesající tendence jsou jen výrazem zklamání veřejnosti z toho, že jejich hlas stále není (hlavně při důležitých rozhodnutích celostátních rozměrů a dopadů) v podstatě brán v potaz, že převod pravomocí na příslušné zastupitele odděluje občana od skutečného rozhodování o věcech veřejných, a že nějakého kloudného a pochopitelného vysvětlení politických rozhodnutí a činů na vyšší a nejvyšší úrovni se občan stejně nikdy nedočká.

A to dosud zmiňujeme jen všeobecné charakteristiky oddělení politiky od reálného života. Daleko konkrétnějším okruhem, který s přehledem dokáže občanstvo otrávit, je setrvalý a nijak zvlášť neřešený problém korupce.

I když se politici, hlavně ti mediálně činní a zdatní, neustále dušují, že oni s žádnou korupcí v žádné podobě nemají ale vůbec nic společného, čiperná média dokáží v podstatě na běžícím pásu předkládat veřejnosti případy, které svědčí o pravém opaku - totiž o značně zkorumpovaném a hlavně "korumpovatelném" prostoru, jakým je svět politiky.

I ta nejjednodušší věc na světě, jakou se běžnému občanu jeví přijetí zákona o střetu zájmů, včetně sankcí za jeho nedodržení, je pro domácí zákonodárce neustále neřešitelným problémem - podobně jako například zatím neupravený systém doživotní a téměř bezmezné poslanecké imunity, nebo vlastně už skoro trapné zvyšování poslaneckých platů, naposledy prý "omylem", ač lidu mnohomluvně a setrvale slibován pravý opak.

10. června byly vyhlášeny výsledky ankety, pořádané dle zahraničních vzorů Českou televizí a nazvané "Největší Čech". Zvítězil v ní císař Karel IV., na druhém místě skončil Tomáš Garrigue Masaryk a jako třetího největšího Čecha si účastnící ankety vybrali Václava Havla.

O osm dní později se zhroutil hezky malý sen o fungující české policii, který se pokoušel udržet poměrně dlouho v povědomí lidí dlouholetý ministr vnitra a v té době již ex-premiér Stanislav Gross, spolu s dlouholetým policejním prezidentem Jiřím Kolářem. Během domovní prohlídky utekl elitní policejní zásahové jednotce podnikatel Radovan Krejčíř. Okolnosti jeho odchodu z jeho vily, v okamžiku, kdy byl policií zadržen kvůli podezření z různých podvodů, půlmiliardového daňového úniku a z přípravy vraždy, zůstaly dodnes nevysvětleny.

Nejprve - podle původní policejní verze - uprchl záchodovým okénkem. Když vyšlo najevo, že ona místnost neměla žádné okénko, byla veřejnosti předložena jiná verze. A pak zase jiná. V poslední době se pak objevily v médiích vysvětlení samotných policistů, a to v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že řada ze zasahujících zakuklenců byla v důchodovém věku, mohl Krejčíř po zhruba deseti hodinách domovní prohlídky uprchnout proto, že někteří policisté byli už vyčerpáni, bolely je hlavy a zapomněli si doma prášky na vysoký tlak...

Takže veřejnost už alespoň ví, proč policejní zásahová komanda nosí ony zlověstné kukly: je to proto, aby zločinci netušili, že je zatýkají nemocní dědečkové...

Divnou podrobností té neslavně zakončené prohlídky Krejčířova domu a jeho zatčení, též nijak řádně nevysvětlenou, je skutečnost, že v domě byly zajištěny doslova balíky peněz - po nějakých šedesáti dnech počítání policie oznámila, že peněz bylo mnohem méně, než jak se původně zdálo. Ano, takové počítání též nepřispělo ke zvýšení věrohodnosti policie...

Nicméně uprchlý podnikatel Krejčíř byl po čase nalezen na Seychelách i s celou rodinou, oběma psi a majordomem. Ukázalo se, že je již řadu let seychelským občanem, a že je tudíž na něj české rámě zákona věru krátké.

V závěru roku vydal Radovan Krejčíř spisek, popisující některé jeho zážitky z pobytu a podnikání v Čechách, ve kterých poměrně mlžně, neb bez důkazů, vyhověl senzacechtivé části české veřejnosti a obvinil kdejakého vysoko postaveného činitele z úplatkářství a korupce vůbec.

Za aféru "Krejčíř" zaplatil svým postem policejní prezident Jiří Kolář, odvoláni byli rovněž šéf protikorupční služby a jeho náměstek.

Skutečnost, že o nějaký měsíc později, koncem července, policie více než svižně zasáhla proti již zmiňované technoparty "CzechTek", a že novým policejním prezidentem se později stal tehdejší šéf zásahových jednotek Vladislav Husák, vypovídá leccos o možném (oficiálně, pravda, neexistujícím) holportu mezi politickými (čtěmě: vládními a parlamentními) špičkami a vedoucími funkcionáři ústavně "nezávislé" policie...

Jestliže podle čínského kalendáře spadala převážná část našeho kalendářního roku do tamního roku ve znamení Kohouta, v našich zeměpisných šířkách můžeme tedy s přehledem tvrdit, že český rok 2005 byl ve znamení Korupce. Ať už to byla aféra "Krejčíř" či řada menších celostátních i regionálních aférek, všechny mají týž devastující dopad na celkovou atmosféru nejen domácího prostředí, ale též obrazu země v zahraničí. Podle výsledků v mezinárodní korupční soutěži, či jak to nazvat, se stále umísťujeme na pozicích, které bychom jako slušní a slušně vychovaní lidé raději přenechali nějakým buď rozvojovějším, nebo diktátorštějším státům.

Kromě individuálního výkonu v kauze "Krejčíř" dosáhla republika též slušného týmového výkonu, a to v případě - podobně jako kauza "Krejčíř" - dosud neobjasněné aféry tzv. "privatizace" koncernu Unipetrol.

Zatím dosud jedinou viditelnou obětí celé kauzy se stal koncem srpna z funkce ředitele kanceláře premiéra Paroubka propuštěný Zdeněk Doležel. Jeho vyjednávání s polským lobbistou Jackem Spyrou dala veřejnosti k nahlédnutí privátní televize NOVA. Doležel na tomto záznamu údajně požadoval úplatek za zprostředkování schůzky, která by dopomohla k získání Unipetrolu polskému koncernu PKN Orlen.

Vzhledem k tomu, že šlo o podezření z korupce, které se týkalo vysokých představitelů sociální demokracie, hlavně pak v době nabízení úplatku ještě předsedy vlády Grosse, hrozilo vypuknutí další vládní krize. To se však vládě podařilo odvrátit nejen včasným propuštěním pana Doležela, ale též soustředěnými výroky vládních představitelů o průhlednosti prodeje Unipetrolu, schváleném a posvěceném Evropskou komisí. V říjnu pak byla zřízena vyšetřovací komise, jež má objasnit okolnosti celé privatizace Unipetrolu.

Vzhledem k tomu, že pravidelnými výsledky parlamentních vyšetřování bývá naprosté zmatení pojmů a významů, jakož i příčin a následků, dá se předpokládat, že kauza "Unipetrol" zůstane jen dalším zápisem v domácí knize bizardních rekordů...

Další dílčí mezipád z vrcholu politické kariéry zaznamenal v září Stanislav Gross, když 24. toho měsíce rezignoval na funkci předsedy sociální demokracie. Nahradil ho v ní ministr financí Bohuslav Sobotka.

K přelomové události došlo též v opoziční Komunistické straně Čech a Moravy. Ačkoliv veřejnost do jejího zákulisí, jak této partaji velí tradice, nedokáže nahlédnout, stalo se pojednou, že k 1. říjnu odstoupil ze své funkce dosavadní její předseda Miroslav Grebeníček. Navenek se tak stalo kvůli (a tu formulaci si pamětníci jistě vybaví) "programovým neshodám ve stranickém vedení".

Česky se to dá zhruba vyjádřit jako manévr, při kterém se ve vedení KSČM prosadilo - řekněme - pragmatičtější křídlo komunistů proti neostalinistickému, konzervativnímu proudu. Vzhledem k setrvalému rozporuplnému vztahu veřejnosti ke komunistům to vypadá jako předem docela slušně promyšlený tah, jehož účelem by mělo být když ne rovnou zlepšení, pak jistě upevnění volebních vyhlídek KSČM. Novým předsedou této strany, která zdaleka není jen tím - podle výsledků veřejného mínění - třetím vzadu, se stal Vojtěch Filip.

Výrazným tématem závěrečného čtvrtroku se stalo zdravotnictví. Ne, že by stav celého systému zdravotní péče nebyl tíživým evergreenem všech předchozích vlád, ale události ve zdravotnictví se jaksi - vzhledem k poměrům - zrychlily v posledních třech měsících roku. Po mocných protestech lékařů proti zpožďování plateb od pojišťoven, zapříčiněných však podle lékařů spíše nevhodnými zásahy ministerstva zdravotnictví do systému, odvolal premiér Paroubek 12. října ministryni Miladu Emmerovou. Následovaly tři týdny, během nichž došlo k dosud málokdy vídaným slovním přestřelkám mezi navrhovaným novým ministrem zdravotnictví, v té době ještě prezidentem České lékařské komory Davidem Rathem a prezidentem republiky Václavem Klausem.

I tyto drsné osobní útoky mohou sloužit jako demonstrace stavu politické kultury v České republice. Jen málokde by se nejspíš mohlo stát, aby navrhovaný ministr bojoval o své jmenování do funkce tím, že by hlavu státu označil za "vrtošivého staříka", "umanuté dítě", či "monarchu". Nicméně prezident republiky tuto osobní při - lidově řečeno - "rozdýchal" a 4. listopadu, dva dny poté, co se David Rath vzdal prezidentování lékařské komory, ho do funkce jmenoval.

Nový ministr zdravotnictví vnesl do české politické scény věru křepký rytmus a brizantní vyjadřování: necelý týden po jmenování do funkce uvalil nucenou správu na největší z domácích zdravotních pojišťoven VZP. Zdůvodnil to jejím špatným hospodařením (VZP se v roce 2005 opět řítila do více než desetimiliardového dluhu) a následně obvinil řadu politiků opoziční ODS z toho, že jsou obchodně napojeni na hospodaření Všeobecné zdravotní pojišťovny, a to v mnoha oborech různého podnikání. Příslušní občanští demokraté to rozhodně odmítli a ministr Rath nyní čelí řadě žalob z jejich strany. Dlouholetá ředitelka VZP Jiřina Musílková celou akci ministra Ratha označila za zpolitizovanou, nicméně vzhledem k tomu, že se ocitla (jak ona říká) pod politickým tlakem a cítila se být kriminalizována, rozhodla se ze své funkce odejít.

Konec roku ještě přinesl vlnu protestů lékárníků, kterým se hrubě nelíbilo rozhodnutí ministra Ratha snížit lékárnické marže o tři procenta. Lékárníci tvrdí, že se takto neuživí, především pak malé lékárny. Ministr tvrdí, že lékáren je zbytečně mnoho a zbytečně mnoho na oněch maržích vydělávají. Obyčejný občan do toho celého lékárnického problému jen málo vidí, ale může mu přinejmenším připadat divné, jak se dá nevydělávat na monopolním prodeji léků...

Koncem roku se podařilo Poslanecké sněmovně schválit průlomový zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Podařilo se jí též schválit nový trestní zákoník, obsahující například nové zákonné postoje k obtížným tématům jakými jsou například euthanasie. Zákon ještě musí projednat Senát a podepsat ho prezident republiky. Trestní zákoník zároveň přináší novinku v podobě snížení trestní odpovědnosti z 15ti na 14 let, přičemž na 14 let se snížila i hranice legálního pohlavního styku. Dovolím si malou poznámku: Poněkud kontroverzní ne-oddělení věkové hranice trestní odpovědnosti a věkové hranice legálního pohlavního styku se - neodborně vyjádřeno - jeví jako výhoda především pro pedofily. Tuto skupinu občanů v roce 2005 nejvíc medializoval případ člena katarské královské rodiny, kterého z české vazby domů vyvedl zásah ministra spravedlnosti Pavla Němce (US-DEU) ...

Závěrem ještě pár slov ke chvílím příštím: Rok 2006 je rokem voleb do Poslanecké sněmovny, do třetiny Senátu jakož i voleb komunálních. Jedny jsou důležitější než ty ostatní - záleží jen na úhlu či šíři pohledu, jakým se na ně pohlíží.

Co se voleb obecně týče je možné zaznamenat stále klesající účast voličů při volbách. Možná, že se to dá vysvětlit onou nedůvěrou občanů v politiky, možná také, že určitou roli může hrát skutečnost, že ona účast, tedy jakási iluzorní interakce občanů a politiky se odehrává hlavně v médiích, mimo skutečný kontakt politiků a voličů. Na tom není nic zvláštního, naopak je to jen jeden ze znaků úpadku demokracie všeobecně.

Lidé totiž mohou mít (vlastně celkem oprávněně) dojem, že podobně jako mohou volit svou materiální spotřebu, v níž jsou formováni a ovlivňováni mocnou reklamou, mohou podobně ovlivňovat (formováni politickou reklamou v podobě mediálních výstupů jednotlivých politiků a stran) i celkové směřování politické scény, hlavní ideologické proudy.

Že je to iluze - to je snad jasné. Zda tohle uvědomění si života v relativně pohodlné a spotřebou podmanivě podbetonované realitě pomůže občanům v příštích všemožných volbách je otázkou. Jisté je, že ani jeden z představitelných výsledků parlamentních voleb - v této chvíli a podle průzkumů veřejné mínky - nehrozí nějakou převratnou změnou v celkovém budoucím směřování státu.