České postoje na prahu války s Irákem

Premiér i ministr zahraničí však tento krok vzápětí odbyli jako prezidentovu soukromou záležitost. Špidla dokonce tehdy dodal, že apel, podepsaný dalšími sedmi ministerskými předsedy sice četl, ale nepovažoval za nutné podepsat. Německý ministr zahraničí Fischer pak na česko-německé konferenci zřetelně naznačil, že Německo tudíž český podpis pod výzvou vlastně nebere vážně.

Dlužno říci, že Václav Havel svým podpisem veřejnost v Evropě značně šokoval. Na zdejší domácí scéně se mu však příznačně dostalo největšího potlesku z rohu, ze kterého to asi moc nečekal: totiž z řad ideologů ODS. To nepřekvapuje: V Česku existuje dosti významný politologický proud, který posuzuje vstřícný postoj k Washingtonu nikoli z perspektivy celého lidstva, nýbrž brýlemi údajných českých národních zájmů a bezpodmínečně jej podporuje právě z tohoto důvodu: stále těsnější ekonomické sepětí Česka s Německem - a německé sbližování s Ruskem - musí prý Praha vyvažovat tím, že se vyhne všemu, co by mohlo zkomplikovat vztahy s jedinou akceschopnou velmocí světa, se Spojenými státy.

Tento obraz českých národních zájmů leží nejen v základech ideologie ODS, nýbrž nese konkrétní ovoce i ve vládě: s nápadem, nabídnout Američanům v Česku umístění vojenské základny, přišel ministr obrany Tvrdík při loňském summitu NATO a v této souvislosti nepřekvapuje, že se v tisku nyní objevily - mezitím oficiálně dementované - spekulace o konkretizaci takových záměrů.

Dodejme, že veřejnost byla zaskočena Tvrdíkovým gestem už loni na podzim - což má logiku: stačí si vzpomenout na to, jaké potíže měli sociální demokraté s přítomností americké stanice Radio Svobodná Evropa v Praze, a to už v dobách, kdy terorismus nebyl zdaleka takovou hrozbou jako dnes.

Faktem na druhé straně je, že obdobně jako v ostatních postkomunistických zemích přetrvává i v ČR v daleko silnější míře než na západě vědomí, že to byli Američané, kteří se zasloužili o zhroucení železné opony. Nikoli západoevropští politici a jejich politika uvolňování napětí, nýbrž Ronald Reagan se svým agresivním zbrojním konceptem hvězdných válek nakonec potřel říši zla její vlastní zbraní, totiž stále stoupajícími výdaji na zbrojení. Ve svém postoji ke konfliktu k Iráku se ovšem české obyvatelstvo od ostatních Evropanů dneska prakticky neliší: i kdyby měl zásah proti Saddámově režimu mandát rady bezpečnosti OSN, byl by jej ochoten podpořit jen každý čtvrtý Čech. A pokud by se Američané pustili do akce bez výzvy OSN, klesla by podpora takového kroku v ČR na pouhých 13 procent.

S nedávným souhlasem s americkou žádostí o posílení české protichemické jednotky v zálivu a o její uvedení do bojové pohotovosti se tedy česká vláda pustila na tenký led. Logicky se pak řadu týdnů snažila nebudit další pozornost. To platí zrovna tak o novém prezidentovi, který svého času o příslušné rezoluci v parlamentě raději ani nehlasoval, jen aby nepřišel o hlasy komunistů při prezidentské volbě.

Takový postoj je nadále neudržitelný: vzhledem k dvojznačné formulaci parlamentní rezoluce se vláda jasným slovům nevyhne. Nevyhne se jim ani prezident: vyjádřit českým vojákům v zálivu podporu nestačí.