České justici nedůvěřujeme!

Platí to však i o zbytku populace, který tuto stanici nesleduje? Průzkumy spokojenosti s působením nejvyšších institucí ve státě, které pravidelně zveřejňují agentury zabývající se výzkumem veřejného mínění, bohužel naznačují, že ano. Relativně vysoká důvěra provází pouze Nejvyšší a Ústavní soud, se kterými však běžný občan příliš často do styku nepřichází. Média přitom o jejich činnosti ve srovnání s jinými soudy, Státním zastupitelstvím nebo soukromými právníky informují neméně intenzivně, a tak je otázkou, čím je způsobeno, že právě jejich obraz zůstává nepokřiven.

Usuzovat na vnímání nějakého jevu nebo problému ve společnosti na základě jediné diskuse s posluchači je velmi ošidné. Statistický vzorek by měl při podobném výzkumu pro zajištění přijatelné spolehlivosti zahrnout minimálně tisícovku respondentů, což je v podmínkách živého rozhlasového vysílání nedosažitelné. Přínos otevřeného dialogu však spočívá v něčem jiném - a to je zprostředkování vlastního, nezávislého názoru posluchače, který se nebojí svá slova nahlas pronést v živém vysílání.

V pořadu Volejte Šestku se díky tomu objevila celá řada různorodých postřehů. Na první pohled se může zdát, že jsou to nahodilé a neuspořádané pocity a dojmy právě tak náhodně reagujících posluchačů. Já jsem se však přesvědčil o opaku poté, co jsem prošel archivy médií z posledního roku a zjistil, že názory posluchačů přesně reflektují společenské dění, jak je nám předkládáno sdělovacími prostředky. Proto mě také nepřekvapuje, že z jednotlivých informací si velká část veřejnosti utváří až podezřele jednotný celkový obraz.

Mám-li být konkrétní, snad nejvíce nás znepokojuje setrvávání bývalých komunistických funkcionářů v řadách soudců, což posluchači jednoznačně vnímají tak, že spravedlnost zůstává slepá. Ublížili-li jim soudci za minulého režimu v demokracii nepřijatelným rozhodnutím, právem se obávají, že by nespravedlivě rozhodovali i dnes. Ne náhodou tento problém nejvíce pronásleduje Nejvyšší soud, kam tito lidé měli díky nedostatku právníků v první polovině devadesátých let relativně snadný přístup a který jim současně z hlediska kariérního postupu připadal dostatečně sexy.

K nezpůsobilosti morální a mravní se prý navíc u mnohých přidává i nezpůsobilost profesionální. Vzpomeňme jen případ Ludmily Brožové-Polednové, která o osudu Milady Horákové rozhodovala coby nezkušená a režimem snadno manipulovatelná studentka. Proti tomu i nedávno hojně diskutovaný argument prezidenta republiky o psychické nezralosti a nepřipravenosti čekatelů mladších třiceti let na výkon profese soudce působí malicherně.

Co bychom si měli všichni uvědomit, je fakt, že lidé si nejvíce pamatují ne úspěchy, ale naopak největší selhání justice, což je běžné i v normálním životě. Z loňského roku se jako nechvalně proslulé kauzy zapsaly do paměti zejména případy nepochopitelného odsouzení Vladimíra Mlynáře soudkyní pražského městského soudu Silvií Slepičkovou, pokračující případy Vladimíra Hučína a Yektu Uzunoglua či plagiátorství několika soudců.

Ještě horší následky zanechává negativní osobní zkušenost. Mnozí se tak uchylují k jednostrannému odsouzení na základě jediného zklamání. Proto je namístě neustále opakovat, že jednou ztracená důvěra se už jen těžko získává zpět. K tomu někteří jen smířlivě dodávají, že nám nic jiného než soudům důvěřovat stejně nezbývá, a tak je vlastně zbytečné se tím trápit.

Zaznamenat celé spektrum názorů do jednoho krátkého příspěvku nelze, a tak si na závěr dovolím vypíchnout několik perliček, které jsem v této souvislosti zaznamenal. Tak například, že čeští advokáti jezdící služebně do Německa na jednání mají dražší automobily než předsedové německých soudů a ti si pak myslí, že přijela na návštěvu vláda. S čím nemohu než souhlasit, je také tvrzení, že po třech nedobrovolných vlnách emigrace Česku zoufale chybějí elity a národ nemá pozitivní vzory. Už bych si však dovolil polemizovat s názorem, že na nejvyšší posty nemají nikdy šanci zasednout ti nejschopnější lidé. Zbývá dodat, že v očích veřejnosti je hned po policii justice společně s politickými stranami nejzkorumpovanější institucí ve státě.

Ačkoli můj příspěvek zdaleka nevyznívá radostně a povzbudivě, neměli bychom se oddávat pocitu bezmoci. Spolu s otevřením se světu je do budoucna možné očekávat postupné zlepšení situace. Jak to půjde rychle, o tom rozhodnou samotní soudci a státní zástupci. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil loni v červnu ostatně řekl, že za svoji důvěryhodnost si odpovídá justice sama. Konečně, i když hovořím o neúspěších a prohrách, je dobré si připomenout, že loni důvěřovala rozhodování soudů více než polovina občanů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .