České filmy na mušce pirátů

O řemesle staré přísloví praví, že má zlaté dno, což ve filmové branži často platí dvojnásob. I sebeúspěšnějšího režiséra však může tvrdě zasáhnout realita internetové doby: filmové pirátství. Porušování autorských práv se v posledních letech stalo běžnou součástí našich životů a většina lidí si už ani neuvědomuje, že se jím dopouští porušování zákona. Režisér, který by si myslel, že jeho dílo může díky přísným bezpečnostním opatřením nebo snad pro čisté svědomí diváků zůstat ušetřeno, se tak stává filmovými piráty vysmívaným naivkou. Bohužel...

Neblahou zkušenost s filmovými piráty učinili v posledních několika měsících i dva současní nejúspěšnější čeští režiséři - Janové Svěrák a Hřebejk. Zejména příběh Vratných lahví od prvního zmíněného tvůrce vzbuzuje velké rozpaky a zklamání. Svěrák se při přípravách filmu pokusil učinit snad všechna myslitelná opatření k zamezení jeho úniku a dlouho váhal i s předáním kopie ke kontrole Ministerstvu kultury, což bylo podmínkou pro poskytnutí dotace Státního fondu kinematografie. Jeho obavy se vzápětí naplnily, když se na internetu objevila verze s vodotiskem určená ministerstvu. To jakoukoli vinu odmítlo a Svěráka dokonce obvinilo, že sám úmyslně snímek zveřejnil, aby mu podle smlouvy muselo uhradit škodu. Nakonec se ukázalo, že kopii odcizil pracovník firmy, která ji měla pro ministerstvo zhotovit. Viník byl odhalen a zdálo se, že alespoň na čas bude od pirátů klid. Už v září se ale na síť sítí dostal Hřebejkův Medvídek a minulý týden i komedie Gympl od Tomáše Vorla. Dalo by se očekávat, že Vorel si s ukradením svého filmu nebude lámat hlavu, když jeho cílová skupina diváků má na nelegálním šíření filmů hlavní podíl. I v tomto případě je však opak pravdou.

Co je hlavním důvodem autorskoprávní kriminality? Odborníci se shodují, že distribuční společnosti si za zveřejňování filmů na internetu mohou převážně samy. Setrvávají na tradičních obchodních modelech, které v dnešním neustále se zrychlujícím světě nemají šanci na úspěch. Filmové nosiče se do distribuce dostávají s několikaměsíčním zpožděním oproti uvedení v kinech, držitelům znesnadňující manipulaci kvůli všudypřítomným ochranám proti kopírování a cenou v řádech stovek korun také mnoho zákazníků nenalákají. Výraznější úspěch v posledních několika letech naopak zaznamenávají DVD se staršími snímky, které po zakoupení licence vydávají prodejci knih a časopisů. U nich se cena pohybuje nejvýše do 100 - 150 korun a přitom obsahují i všechny bonusy a jazyková znění jako originály. Řada lidí se dnes chlubí bohatými sbírkami právě z těchto edic.

Samostatnou kapitolou je motivace pachatelů pro nelegální zveřejňování a sdílení filmů. Před rokem 1989 byla nabídka kvalitní literatury a hudby na českém trhu mizivá. Lidé se proto všemožně snažili obstarat si knihy, časopisy, desky nebo magnetofonové kazety bez souhlasu vládnoucího režimu a ani s autorskými právy si mnoho vrásek nedělali. Kultura samizdatu se s rozvojem digitální techniky přenesla i do dnešních dnů, jen už se nesoustřeďuje pouze na díla umělecky vysoce hodnotná a obtížně dostupná, ale plnou silou napadá i komerční tvorbu po celém světě. Lidé mají přesto pocit, že když zpřístupní umění ostatním, dělají něco užitečného pro celou společnost a nezřídka v této činnosti mezi sebou dokonce soutěží. Distribuční společnosti však tomuto jánošíkovskému modelu nemohou přijít na chuť.

Česká úprava autorských práv je ve srovnání se západem poměrně liberální. Majitel i držitel filmového nebo hudebního nosiče má právo na volné užití pro osobní potřebu. V praxi to znamená, že si může legálně zhotovit jednu kopii díla, pokud není opatřeno ochranou proti kopírování. Je lhostejné, zda si dílo zakoupil, přinesl z videopůjčovny nebo stáhnul z internetu. Pokud ho nerozšiřuje dále, trestného činu se nedopustil. Zde je také největší slabina výměnných sítí. Aby si uživatel mohl film stáhnout, sám musí zpřístupnit obsah podobného charakteru a nebo data chtě nechtě zprostředkovává ostatním během samotného stahování.

Sdílení ale nemusí být ve všech případech automaticky trestné. § 152 trestního zákona umožňuje vyšetřujícímu orgánu posoudit daný prohřešek s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání. Na druhé straně pachatelům hrozí citelné postihy, protože zákon stanoví možnost uložit trest odnětí svobody až na dobu pěti let, peněžitý trest do výše pěti milionů korun nebo propadnutí věci. Pro mnoho pirátů je počítač výrobním prostředkem, a tak tato ztráta může být velmi nepříjemná. Ozývají se ovšem také hlasy odmítající výpočet vzniklé škody, která je pro posouzení trestného činu často rozhodující, na základě prostého součinu stažených kopií z internetu a ceny vstupenek do kina nebo DVD nosičů. Většina lidí by si totiž při nutnosti platit plnou cenu za návštěvu kina nebo nákup DVD pravděpodobně rozmyslela, a tak by měly být finanční postihy přizpůsobeny skutečně vzniklé škodě.

Zdá se, že skutečně nazrál čas pro zamyšlení o životnosti současného obchodního modelu. Když lidé stahují filmy z internetu, měli by jim vydavatelé vyjít vstříc. Filmy by navíc mohly být levnější, protože by odpadly náklady na výrobu nosičů, dopravu a marže prodejců. Distribuční společnosti se však argumentu o nutnosti výraznějšího snížení cen brání s tím, že přes postupné zlevňování DVD jim klesají tržby. To je jistě nepříjemné, ale na druhou stranu to zákazníka nemusí zajímat a zatím evidentně také nezajímá. Spíše si všimne povinných odvodů autorských poplatků za prázdná paměťová média a reprodukční techniku a často se diví, proč má platit nenasytným autorům za to, že tuto techniku používá ke své práci.

Rozšiřování filmového pirátství zcela jistě není příznivým jevem. Česká republika však dlouhodobě usiluje o potírání autorskoprávní kriminality, k čemuž je dobrovolně vázána i mezinárodními dohodami. Od roku 2000 při Ministerstvu a průmyslu působí meziresortní Komise pro potírání nelegálního jednání proti právům k duševnímu vlastnictví, která má zásluhu na přijímání ochranných opatření a tvorbě potřebné legislativy. Úspěchy zaznamenává Česká obchodní inspekce při kontrolách prodeje pirátských nosičů v pohraničních tržnicích. Od roku 2000 se Česká republika konečně také neobjevila na seznamu zemí ohrožených masivním porušováním autorských práv - tzv. Watch Listu, který sestavuje Úřad obchodního zmocněnce USA a to je přinejmenším z pohledu zahraničních investic dobrá zpráva.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .