Česká bilance integrace není valná

Do národního práva nám chybí začlenit 360 směrnic, což je skoro čtvrtina celého balíku. Důsledky pocítíme všichni. Jak upozornil komisař Frits Bolkenstein, vnitřní trh je společný podnik a kdo neuvede do hodnot a ustanovení včas do praxe, zbavuje své občany i firmy jejich práv na ekonomické výhody, které z toho plynou.

Ještě hůř jsme ovšem dopadli v plnění pravidel nepsaných. O tom, že se ve zdejších psychiatrických ústavech a léčebnách používají lůžka obehnaná mřížemi nebo sítěmi, sice Pavel Telička nikdy v Bruselu konkrétně nevyjednával. Zprávy o tom, že v nich jsou dětští ale i dospělí pacienti očividně nuceni trávit čas, vyvolaly nicméně na západ od našich hranic šok. A to právem. Loni v listopadu totiž podepsala Česká republika s Evropskou unií memorandum, že přizpůsobí svou sociální politiku praxi běžné v Evropské unii. V rozruchu, který se kolem celé kauzy rozpoutal, se ale bohužel ukazuje stále zřetelněji, že zdejším politikům očividně nedochází, co to ve skutečnosti znamená.

Když ministr zdravotnictví zakázal ze dne na den zamřížovaná lůžka a dokonce roku i jejich měkčí variantu v podobě sítí, vykročil sice správným směrem. Dalším krokem však rozhodně nemůže být diskuse o tom, kdo zaplatí psychiatrickým léčebnám nebo sociálním ústavům pro mentálně postižené další personál, který teď prý bude nutno zaměstnat. Zrovna tak mimo jádro věci míří i veškeré současné debaty o tom, co je vlastně humánnější. Zda postel se sítí kolem neklidného pacienta anebo jeho zklidnění pomocí koňských dávek psychofarmak.

Úplně scestné jsou pak úvahy o tom, jestli snad Kubinyi neustoupil nějakému mediálnímu nátlaku z nevraživé ciziny, která stejně nemá ponětí, jak to u nás chodí.

Na tom může být mimochodem i kus pravdy. Nikdo nepodezírá apriori ošetřovatelky a doktory, kteří zavírají pacienty do klecí, že to dělají proto, aby od nich měli klid. Ospravedlňovat se ale tím, že to psychiatrickým pacientům vlastně dělá dobře, protože se za mřížemi cítí být chráněni, zavání profesionálním cynismem.

Zavedení členové evropského klubu na to všechno musí každopádně zírat v němém úžasu. Mříže a sítě kolem postelí v dětských léčebnách a ústavech jsou jenom špičkou ledovce. Jeho skrytou podstatou je skutečnost, že se mentálně postižené děti v tak masovém měřítku do ústavů vůbec dostávají. U našich západních sousedů je běžné, že zůstanou v rodině, a to pokud možno v té vlastní. Stát vytváří rodinám s postiženými dětmi nebo i dospělými rodinnými příslušníky takové podmínky, aby přitom netrpěli materiální nouzí. Síť neziskových organizací se pak stará o to, aby mohli žít navzdory handicapu co nejplnohodnotnějším životem. Jenom tak, v co nejužším styku s nejbližšími a s přáteli, může postižený získat hlubší smysl pro všechny zúčastněné. Chladné zdi ústavu to nikdy zprostředkovat nemohou.

Jestliže tedy Česká republika myslí svůj podpis pod příslibem přizpůsobit svou sociální politiku praxi běžné v Evropské unii vážně, nezbude jí než se vydat obdobným směrem. Zatím o tom očividně ale vůbec neuvažuje, ačkoliv od onoho podpisu už uplynula řada měsíců. Ústavní výchova hraje v úvahách vládních úředníků i nadále prim. I když bylo mnohokrát spočítáno a prokázáno, že je mnohonásobně dražší, než by byla i slušně dotovaná péče v rodinách.

Kdo nepřenese přes srdce, dát své postižené dítě do ústavu, utrpí většinou značnou materiální újmu. Mnohdy je finanční i společenská situace natolik složitá, že lidé opravdovou volbu vůbec nemají. Všechno je totiž tady nastaveno tak, a to už celou řadu desetiletí, že "normální" je odkládat lidi, kteří se odchylují od normy, za zdi ústavů. Ne zamřížované postele, ale zabedněné hlavy a srdce jsou zdejším problémem. A ten se příkazem ministra vyřešit nedá.