Češi a olympiáda

Důvodem je samozřejmě velikost tamního trhu a fascinace strhujícím tempem růstu čínské ekonomiky.

A to by pravděpodobně pokračovalo i během konání olympijských her. Důvodem alespoň částečné a opatrné změny v postoji k Číně není samozřejmě pouze povstání tibetských mnichů a jeho následné krvavé potlačení. Důvodem budou spíše televizní záběry masivních protestů a rvaček s policií na ulicích evropských a světových metropolí, během putování olympijského ohně. Žijeme v mediálním světě a význam a důležitost událostí odvisí od četnosti a délky záběrů v hlavním televizním zpravodajství. Nebýt publicity kolem olympijských her, těžko by se protesty v Tibetu, jejich krvavé potlačení a následně diskuse o lidských právech v Číně dočkaly takové pozornosti západní veřejnosti.

A proto jsme i svědky náhlého prozření některých evropských státníků, kteří vycítili, že hrát příliš dlouho mrtvého brouka by mohlo zpochybnit jejich věrohodnost jako demokratických politiků.

Jedním z prvních byl polský premiér Donald Tusk, postupně se přidávali i další evropští státníci. Největší přítel Číny mezi demokratickými politiky je v současné době paradoxně největší světový exportér demokracie, tedy George W. Bush, který stále trvá na tom, že se zúčastní slavnostního zahájení olympiády. Svými politickými oponenty je ale stále silněji tlačen k tomu, aby svůj postoj přehodnotil.

Český postoj bohužel příliš nevybočil ze zaběhlých mezí tradičního zápecnictví a provincionalismu, pro které jsou stále podobné problémy příliš vzdálené a příliš abstraktní.

Český prezident sice hned v počátcích diskuse o patřičnosti účasti na oficiálním zahájení olympiády oznámil, že nemá v úmyslu do Číny jet, brzy se ovšem ukázalo, že nejde o podporu boje za lidská práva, ale o předem plánovanou operaci kyčle. A český premiér se vyhnul riziku osobního postoje a raději ponechal rozhodnutí o své účasti na názoru celé vlády. Pověst země, která bojuje za dodržování lidských práv všude na světě, kterou jsme tak hrdě stavěli na odiv v případě Kuby, nakonec zachraňoval ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když vyzval k politickému bojkotu olympiády v Číně.

Jak se ale tváří ti, kterých se olympiáda v Číně nejvíce týká?

Představa, že by olympijské hry nemusely probíhat ve stylu, na který jsou zvyklí, děsí zřejmě naše sportovní funkcionáře natolik, že zcela paralyzuje jejich uvažování. Pokud se někdo z členů Českého olympijského výboru odváží nějak veřejně projevit, většinou jen prohlašuje, že Čína plní vše, k čemu se ohledně organizace a výstavby sportovišť zavázala, případně opakuje starou teorii o tom, že sport by měl zůstat čistým a nepošpiněným politickým problémy. Jako bychom neměli dost důkazů o tom, jak právě onu proklamovanou čistotu sportu umí totalitní režimy využít ve svůj prospěch. Stalo se tak jak v Berlíně v roce 1936, tak i Moskvě 1980. Úzkostlivá opatrnost našeho olympijského výboru kontrastuje dokonce i s měnícím se postojem Mezinárodního olympijského výboru, který se ve svém postoji k diktátorským režimům zatím vyznačoval spíše zdvořilým respektem. Ale i jeho předseda před několika dny potvrdil, že žádnému sportovci nelze během olympijských her bránit ve svobodném vyjadřování názorů. Ticho, které u nás panuje, ostře kontrastuje s diskusí, která na téma porušování lidských práv v Číně a postoje vůči němu ze strany samotných sportovců probíhá v sousedním Německu.

Ukazuje nám vzdálenost, kterou musíme urazit, máme-li se stát společenstvím občanů cítících spoluodpovědnost za principy, na kterých je naše společnost založena. Němečtí olympionici plánující projevit během sportovního zápolení solidaritu s obyvateli Tibetu dokazují, že v občansky vyspělejší společnosti se i sportovci se zajímají o něco jiného, než je jen vlastní trénink a závody.

A to i v případě, že jde o něco tak vzdáleného a pro většinu z nás abstraktního, jakou jsou práva lidí v jedné malé a velice vzdálené části světa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .