Češi a Evropa

Návrh je to na první pohled rozumný, ale bohužel nerespektuje vývoj staré Evropy, která se od samého počátku definovala jako území, které spojují společné hodnoty a idee. Proto také do Evropy v různých obdobích patřila různá území. Původně jen Řecko, Albánie a Makedonie. Jednou ze základních hodnot, na kterých Evropa - na rozdíl třeba od Ruska - od 11. století stojí, je právě smlouva. Šlechta, která se zformovala z rytířů, královských bojovníků, uzavřela s panovníkem smlouvu: Stát ji svými zákony vymezil určitá privilegia, určil kritéria příslušnosti a propůjčil ji právní statut jako novému stavu.

Navíc si stát ponechal právo povyšovat do šlechtického stavu. Smlouva zároveň přiznala poddaným, tedy šlechtě, právo na neposlušnost v případě, že jejich lenní pán neplní své povinnosti. Tak tomu bylo v těch zemích a v takové době, kdy moc byla vyrovnaná: Šlechta zajišťovala panovníkovi vojenský aparát, který doplňoval kancléřství, berní úřady a justici. Mezi panovníkem a šlechtou bylo stále napětí: Šlechta chtěla víc privilegií, panovník se snažil udržet silný stát.

Jasně to zformuloval Jacques Rupnik, když v knize Jiná Evropa napsal: "Ve feudální společnosti existovala smlouva mezi lenním pánem a jeho vazalem, podobná smlouva mezi velmoži, kteří tvořili zárodek politické společnosti, králem a rovněž smlouva mezi centrální mocí a vznikajícími městy." Připomeňme že v Porýní a v Pobaltí byla některá města tak silná, že vytvořia vlastní republiky, které ve formě hanzovních měst přetrvaly dodnes. Jsou jakýmisi státy ve státě s vlastními parlamenty. Odtud také pramení myšlenka právního státu, systému nezávislého soudniství. Rupnik říká: "Na cestě, která vede od feudální smlouvy ke smlouvě společenské, najdeme počátek toho, čemu říkáme západní svobody, odpovědnost a autonomie občanské společnosti." Smlouva, zákon, či základní smlouva, jak se říká ústavě, proto tvoří základ evropské civilizace. Úplně jinak tomu bylo již od 12. století v Rusku: Tam nebyl stát vytvořen splečností, ale naopak stát společnost vytvářel. Bylo tomu tak za mongolských nájezdů, kdy dobyvatelé určovali pravidla, tak i později za Ivana Hrozného ve XII. století, který odstranil šlechtu a nahradil ji třídou úředníků jmenovaných státem. Celá historie Ruska od doby Petra Velikého je poznamenána vzestupem role státu a jeho vzpupné byrokracie, která dokonce nebyla staletí placena a žila pouze z úplatků. Dnešní Putinův model jen pokračuje v této staré tradici. Zatímco Západ je skoro tisíc let postavený na smlouvě, podle níž všechny strany musí plnit vůči sobě nějaké povinnosti a za to jim stát poskytuje jistá práva, Východ je postaven na příkaznickém systému: vše musí sloužit státu.

Taky bychom mohli říci: Zatímco Západ potřebuje nezávislou justici a nezávislá média, která kontrolují plnění smlouv, Východ potřebuje jen byrokracii, která kontroluje plnění příkazů panovníka či dnes prezidenta, kterému slouží i média.

Jen z tohoto krátkého nástinu historického přehledu vyplývá snad dost zřetelně, že Evropská unie od nějaké formy ústavní smlouvy ustoupit nemůže, protože právě na smlouvách vznikla a díky smlouvám přetrvává. Po právní a měnové unii musí Evropa nutně dál usilovat i o nějakou formu unie politické. Jinou šanci nemá, ohrozila by sama sebe.

Pokud toto nechápeme, potvrzujeme jen to, co si stará Evropa o nás myslí již desetiletí a sice, že dilema inteligence střední Evropy, jak napsal Rupnik, spočívá v časovém posunu mezi její identifikací se západní civilizací a kulturou a mezi její zaostalou sociální a ekonomickou strukturou. Proto česká inteligence si idealizovala venkovský lid, v němž viděla duši národa a naději v pokrok vkládala ve stát, místo aby státu vzdorovala a vytvořila mu protiváhu, transformovala se v nezávislou střední třídu, jako tomu bylo v západní Evropě. Odvolávat se na začátku XXI. století na národní stát, znamená zůstávat v tomto starém myšlenkovém vzorci, který nás od staré Evropy stále dělí.