Celníci před penzí

23. duben 2004

Kdyby to nebylo tak smutné, mohla by to vlastně být veselá noticka na téma "Jak si před odchodem do penze přilepšit". Smutná historka je ovšem to, že sedm dní před tím, než z hranic - v souvislosti se vstupem české republiky do Evropské unie - odejdou celníci, bylo osmnáct z nich obviněno z vybírání úplatků.

Celnický kombajn na peníze fungoval na dálniční hraničním přechodu u Břeclavi a celý trik spočíval v tom, že celníci vybírali především od řidičů z Balkánu jakési "všimné", či spíše "ne-všimné" za to, že jim umožní hladký průjezd hranic bez kontrol.

Od řidičů vybírali menší částky - od pěti do deseti euro. Inu, menší částka ovšem v celkovém objemu vynášela nějakých téměř sto třicet tisíc korun denně. No, neberte to, když vám to ti kluci balkánští cpou do pasů, že? Žerty stranou - kdyby tahle korupční mašinka na peníze fungovala takhle pěkně celý rok, nakynou ony malé částky na téměř 47 a půl miliónu.

To už je pěkné přilepšení k očekávanému odchodu do penze, neboť celníci na hranicích za pár dní končí a z devíti tisíc jich budou zhruba dva tisíce propuštěni.

Asi je zbytečné se usmívat nad tou jaksi podivnou shodou okolností, že totiž protikorupční policejní jednotka odhalila tuhle skupinu týden před tím, než jí na hranici, jak se říká, "padla". Vzpomínám si, bylo to tak před dvěma lety, na jeden případ zvláštních - tehdy nikoli celníků, leč příslušníků pohraniční police - kteří se přiživovali tím, že úplatu řádově vyšší, tedy ve stovkách amerických dolarů, nechávali přes hranice projíždět cestující, kteří neměli v pořádku cestovní doklady. Případ byl poněkud ozvláštněn tím, že to bylo v období těsně po teroristickém útoku na New York a příslušné orgány skoro celého světa se tehdy jen předháněly v tom, jak zajistit své hranice proti průniku nebezpečných osob. Stálo to tehdy a stojí jistě dodnes ábr-milióny za špičkovou sledovací a vyhledávací techniku, takže onen ryze český přístup - vzít si pár stovek od libovolné osoby a pustit jí prostě přes hranice, mi připadal výstižně strašno-směšný.

Podobně jako tenhle nejnovější případ z hranic u Břeclavi. Jako každá geniální myšlenka je to vlastně strašně jednoduché. Nějakou šeptandou se rozšíří, že nekonečné prudy s pomalým a předpisovým odbavením na hranicích se dají vyřešit relativně malou úplatou, která nikoho v kapse nezabolí. A při odhadnutelném provozu na té hranici (mimochodem, stížnosti na podobné vybírání úplatků na jiných přechodech policie rovněž registruje.) ta malá úplata roste do slušných rozměrů.

V současné fázi je v souvislosti s tímhle malérem u Břeclavi v hledáčku policejních vyšetřovatelů nějakých čtyřicet osob. Odbavování kamiónů na tom přechodu má starost lidí padesát - k tomu není, co dodat. Ba ne, je k tomu co dodat:

Celý tenhle lament sepisuji kvůli tomu, že mi připadá, jak tak chodím po světě, tedy po České republice, že onen poměr mezi úplatnými a neúplatnými celníky zhruba kopíruje i celostátní průměr v obecné korumpovatelnosti. Řekl bych, že čtyři pětiny uplatitelných překulují onu jednu pětinu poctivých a s nimi i celou republiku na to nepěkné místo v celosvětovém žebříčku korupce, kde jsme kdesi ve spodní polovině pelotonu, ve společnosti podobně morálně zdevastovaných postkomunistických států a dalších hrubě rozvojových zemí. To vše - sedm dní před vstupem do Evropské unie.

V té souvislosti - nesdílím obavy prezidenta republiky Václava Kaluse, že v okamžiku vstupu do Evropské unie ztratíme identitu a samostatnost. Obávám se ale, že o něco více na odiv všem normálnějším společnostem vystoupnou naše tutlané, nicméně nepěkné a nablblé národní zvyky. Jako, že krást se musí, protože to dělají skoro všichni, a tak dále - přesně v onom naznačeném poměru.

Jinými slovy, nebojím se o suverenitu. Bojím se té ostudy.

autor: Martin Schulz
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.