Čech a Čechmánek
Čechmánek měl včera jednoznačně lepší den než Čech. Nejenže dostal o dva góly méně, ale také se radoval z výhry. Čecha může mrzet, že v jeho týmu zklamali střelci, Čechmánek si naopak mohl útočné snažení hráčů před sebou pochvalovat. A pokud jde o to, který ze včerejších prvomájových sportovních duelů lépe zapadl do celkové atmosféry svátku, zda fotbalové semifinále Ligy mistrů mezi Liverpoolem a Chelsea, anebo hokejový duel našich s Američany na mistrovství světa, určitě to byl hokej.
Hokejista Čechmánek se totiž na rozdíl od fotbalisty Čecha představil také jako rváč, a k 1. máji už poslední dobou rvačky neodmyslitelně patří - viz potyčky policie s radikály v Brně a Praze anebo bouřlivé demonstrace ve světě, rozháněné vodními děly, slzným plynem či gumovými projektily. Ve sportu není násilí podle pravidel a za hrubost se vylučuje. V hokeji ovšem slýcháme komentátory, jak rváče chválí s tím, že je údajně žádoucí, aby si zjednali u soupeře respekt. Hokejisté jsou, pravda, na rozdíl od fotbalistů samý chránič, a tím pádem si zpravidla ani při hrozivě vyhlížejících strkanicích moc neublíží.
Tak tomu bylo i včera po rvačce s Američany. Nikoho nevynášeli zdravotníci na nosítkách, nikdo neskončil pod kopyty policejního koně anebo ve vězení. Na rozdíl od prvomájových radikálů, neonacistů, anarchistů či nezaplacených dělníků v ulicích se rozvášnění hokejisté vždy nakonec uklidní u hymny a pak si se soupeři podají ruce. Vlastně je zvláštní, že si po prvomájových incidentech nepodají ruce i anarchisté s nacisty a policisty, než se po předvedeném představení v poklidu rozejdou do svých domovů. Nic jim v tom nebrání.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
