Čečensko zůstává bojištěm

Možná až sto tisíc mrtvých a na dvěstě tisíc válečných uprchlíků. Taková je přibližná bilance osm let trvajícího konfliktu mezi ruskými ozbrojenými silami a oddíly čečenských povstalců. Konflikt, který Čečensko proměnil v jedno velké bojiště, nepřinesl odpověď na klíčovou otázku: Zůstane tato republika integrální součástí Ruské federace anebo konečně dosáhne vytoužené nezávislosti?

Odpor Čečenců k ruské nadvládě sahá hluboko do historie, citelně se ale prohloubil v dobách někdejšího Sovětského svazu. Diktátor Josif Stalin pod záminkou údajné spolupráce Čečenců s nacisty nařídil v roce 1944 deportaci stovek tisíc obyvatel Čečenska do stepí Střední Asie. O třináct let později se vyhnanci z rozhodnutí Nikity Chruščova sice mohli vrátit, nicméně mezitím už tisíce z nich nalezli smrt daleko od domova.

Čečenci doufali, že s rozpadem sovětského impéria se také oni - stejně jako obyvatelé řady dalších republik - dočkají nezávislosti. Moskva však jejich ambice zmrazila hned v počátku. Nezávislost, kterou z titulu funkce čečenského prezidenta vyhlásil v roce 1991 bývalý generál Rudé armády Džochar Dudajev, Rusko nikdy neuznalo. Tři roky poté invaze ruských ozbrojených sil odstartovala první čečenskou válku.

I přes velké ztráty a dílčí vojenské neúspěchy se ruským ozbrojeným silám podařilo na jaře 1995 ovládnout metropoli Groznyj a většinu území Čečenska, ovšem s výjimkou horských oblastí, které zůstaly pod kontrolou povstaleckých oddílů. Navzdory tomu, že se Rusům v dubnu 1996 podařilo cíleným raketovým útokem připravit o život prezidenta Dudajeva, čečenské jednotky dokázaly v létě přejít do protiofenzívy, která Rusko přinutila k zahájení mírových jednání.

Nový čečenský prezident Aslan Maschadov, zvolený v lednu následujícího roku, podepsal o pět měsíců později mírovou dohodou s tehdejším ruským prezidentem Borisem Jelcinem. Dohoda ale nepřinesla řešení klíčového problému - totiž zda Čečensko zůstane součástí Ruské federace nebo nikoli. Jednání o této otázce byla odložena na pozdější dobu a nikdy k nim nedošlo.

Autoritu prezidenta Maschadova velmi oslabily spory mezi jednotlivými povstaleckými vůdci a také série vražd a únosů, která řadu zahraničních humanitárních organizací přinutila k odchodu z Čečenska. Pro Moskvu byly tyto incidenty vítanou záminkou, aby o Čečensku hovořila jako o vzbouřenecké provincii řízené bandity a překupníky a nadále se vyhýbala rozhovorům o budoucnosti této republiky.

Zakrátko se Moskva dočkala i důvodu k návratu svých ozbrojených sil do Čečenska. Stalo se tak poté, co v září 1999 došlo v Moskvě a v dalších ruských městech k sérii výbuchů, které si vyžádaly na 300 obětí. Rusko ze spáchání atentátů obvinilo čečenské povstalce. Že se ruské jednotky do Čečenska vrátí bylo ale zřejmé už předtím, neboť těsně před atentáty pronikly čečenské povstalecké jednotky do sousedního Dagestánu.

Ačkoli už v únoru 2000 nad Grozným opět zavlála ruská vlajka a prezident Vladimir Putin o dva měsíce později prohlásil, že vojenská fáze ?protiteroristické operace? je u konce, druhá čečenská válka ve skutečnosti nikdy neskončila. Ruské jednotky, které kontrolují většinu území Čečenska se totiž stávají opakovaným terčem útoků povstaleckých oddílů.

Otevřený charakter konfliktu zdůraznilo i rozhodnutí Ruska pověřit správou Čečenska loutkovou vládu muftího Achmada Kadyrova, který se funkce ujal v květnu 2000. Rusko tímto rozhodnutím potvrdilo, že i nadále odmítá uznat autoritu zvoleného prezidenta Aslana Maschadova a zároveň dalo jasně najevo, že na rozdíl od roku 1996 nemíní připustit ani teoretickou možnost jednání o budoucnosti Čečenska.