Castro účtuje s disidenty

8. duben 2003

Na Kubě byla k mnohaletým trestům vězení odsouzena řada známých disidentů. Režim Fidela Castra opět prokázal, že svým odpůrcům nedovolí, aby mu přerostli přes hlavu.

Nejrozsáhlejší zásah proti disentu na Kubě od 60-tých let. Tak je označována několikatýdenní akce namířená proti více než sedmi desítkám odpůrců režimu Fidela Castra vrcholící tento týden sérií exemplárních soudních procesů. Už v pondělí se ukázalo, že komunistická justice nebude v žádném případě shovívavá a počítá s vynesením mnohaletých trestů odnětí svobody.

K nejtěžším trestům už byly odsouzeny nejznámější postavy kubánského disentu. Básník, novinář a zakladatel nezávislé agentury Cuba Press Raul Rivero dostal 20 let. Stejný trest byl vyměřen Martě Beatriz Roqueová. Dokonce plných 25 let by měl ve vězení strávit Hector Palacios jeden z hlavních iniciátorů projektu Varela, což je petiční akce usilující o ústavní změny a záruky občanských svobod.

Zločin, který odsouzení měli spáchat, se jmenuje ohrožení bezpečnosti státu. Disidenti - mezi nimi řada nezávislých novinářů či předáků nezávislých odborových svazů a opozičních politických stran - měli podle mínění obžaloby porušit zákon, který Kubáncům zakazuje pracovat pro zahraniční mocnosti a podkopávat tak socialistický systém. Rozvracením státu měla být setkání organizovaná šéfem americké zájmové sekce na Kubě Jamesem Casonem. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Spojené státy a Kuba sice neudržují diplomatické vztahy, ale na základě dohody ze 70-tých let jsou to právě takzvané zájmové sekce, které činnost zastupitelských úřadů částečně suplují.

Podle agentury DPA se Cason, který je v úřadě teprve šestý měsíc, v podstatně větší míře než jeho předchůdci pokouší o přímé kontakty s kubánskými disidenty. Podrážděnost, s jakou kubánský režim na Casonovu otevřenost reaguje, to ostatně jenom potvrzuje. Pozorovatelé upozorňují, že Castrův režim Casona vnímá jako zvláštního emisara prezidenta Bushe se specifickým posláním: prohloubit napětí ve vztazích mezi oběma státy. Předseda parlamentu Ricardo Alarcon se nedávno dokonce nerozpakoval prohlásit, že Spojené státy usilují o vyprovokování války.

Jak ale přesvědčivě ukázal už zmíněný exemplární proces s disidenty, ve skutečnosti je to kubánský režim, kdo se uchyluje k cíleným provokacím. Proti obžalovaným totiž svědčilo sedm agentů-provokatérů. Jeden z nich patřil například k organizátorům semináře o nezávislé žurnalistice, který se uskutečnil v letos v březnu v prostorách americké zájmové sekce. Je skoro zbytečné připomínat, že zásah proti kubánským disidentům v roce 2003 vykazuje všechny známky represí a politických procesů, od kterých dělí postkomunistickou střední a východní Evropu necelých 14 let.

Podobnosti tím však úplně vyčerpány nejsou. Jak v jednom ze svých úterních komentářů připomíná americký list New York Times, totalitní režimy rády využívají ve svůj prospěch doby, kdy svět zaměstnávají jiné, velmi naléhavé problémy. Takovými problémy jsou momentálně válka v Iráku a vše co s ní souvisí. Nejenom na Kubě, ale například také v Bělorusku nebo Zimbabwe je nyní podle amerického listu možné zpozorovat tvrdé zásahy proti skutečné nebo imaginární opozici despotických vládců.

Dostatek příkladů, kdy totalitní režimy využily velké mezinárodní krize k řešení svých vlastních problémů, nabízí také nedávná historie. Suezská krize v roce 1956 odvedla značnou část pozornosti, kterou by jinak vzbudil Sovětský svaz tím, že tvrdě potlačil maďarskou revoluci. O 12 let později - při invazi do Československa - hrály Moskvě stejným způsobem do not pokračující válka ve Vietnamu a silné protiválečné cítění v Evropě. A konečně v roce 1991, v době první války v Zálivu, se Sovětský svaz pokusil potlačit sílící hnutí volající po nezávislosti Litvy.

Nelze než souhlasit s tím, co list New York Times v souvislosti s nejnovějšími represemi kubánského a dalších režimů v závěru svého komentáře konstatuje. "Nemůžeme dopustit, aby tyrani unikli mezinárodnímu odsouzení, protože to je často jediný způsob, jak ochránit jejich kritiky před hrubým zacházením. Pokud by se tak přesto stalo, pak je možné zátah proti disidentům na Kubě, zavíraní demonstrantů v Bělorusku nebo brutality v Zimbabwe zařadit mezi nechtěné důsledky války v Iráku."

autor: Bohumil Šrajer
Spustit audio