Bush v Evropě

Pokračování Bushovy cesty do Budapešti bylo naplánováno spíše v druhém sledu, mimochodem, původním záměrem byla i návštěva Ukrajiny, jež byla ale odložena kvůli tamním patáliím se sestavováním vlády.

Reálný úspěch či neúspěch vídeňských jednání se posuzuje těžko. Skeptici tvrdí, že nic nového nepřinesla, optimistům se zdá, že narušené vztahy byly obnoveny. Důležité je uvědomit si, že na stole nebyla jednání o nějakých naléhavých otázkách. Bushovi šlo spíš o komunikaci s Evropany, jež by potom vedla ke sjednocení postojů tam, kde to Američané považují za klíčové.

V tomto smyslu se dá hodnotit úsilí amerického prezidenta nepochybně pozitivně. Zůstává jenom stín pochybnosti, zda se dá očekávat nová kvalita vztahů ještě za jeho vlády. Zbývá mu zhruba 30 měsíců - a je možné, že některé země západní Evropy si budou držet jistý odstup, až dokud nebude mít Bílý dům nového nájemníka. Neplatí to samozřejmě o Velké Británii, která sleduje podobnou zahraniční politiku, jako Washington.

Vídeňské setkání v jistém smyslu ukázalo, v čem se Američané a Evropané liší. Bushova administrativa hledá takříkajíc velký obraz, zatímco úředníci a představitelé Evropské unie mají tendenci soustředit se na detaily. Washington se snaží následovat vizi, Brusel věnuje daleko větší pozornost tomu, aby se cestou pokud možno nezakoplo.

Ve chvíli, kdy se tedy mluví o Iráku, Blízkém východě, podpoře Palestinců vedených radikály, Severní Koreji (která se chystá otestovat mezikontinentální raketu) nebo Íránu (který obohacuje uran), narážejí na sebe nekompromisní postoje Američanů a naděje Evropanů, že nějaké východisko přece musí existovat i bez konfrontace. Když se ale začne mluvit o skleníkových plynech nebo přeletech či mezipřistáních amerických letadel cestou na Guantanámo, ožívají najednou Evropané.

Současný stav ve vzájemných vztazích nelze pochopit bez Iráku. Právě tam na sebe narazila jasná americká vize s evropskými obavami. Americké odhodlání narazilo na evropskou opatrnost. Přesto se Washington rozhodl do Iráku jít, a to dokonce s pozemními vojsky, což byla změna oproti předchozí strategii, založené na leteckých silách, jak to bylo například v Afghánistánu. Pád Saddáma Husajna byl pak doslova bleskovou záležitostí, takže Washington mohl mít dobrý pocit. Potom se ale karta obrátila. V Iráku se nenašly zakázané zbraně a to, co mělo být jeho obnovou se stalo urputným bojem s teroristy.

Pokud byli tedy Američané zpočátku takříkajíc na koni, dnes už to dávno neplatí. Naopak, zjistili, že bez Evropanů se sice zbaví nekonečných debat, které zdržují a nahrávají problematickým zemím, ale v těžké situaci zůstanou sami. A evropské zdroje - hlavně při obnově - nejsou vůbec zanedbatelné. Irák se stal v tomto smyslu jakýmsi obratníkem, od kterého se začala odvíjet nová kapitola.

Pro dobro Američanů ale dodejme, že Irák se jim podařilo udržet nad vodou. Ačkoliv je tato zkušenost velice těžká a nečekaná, Washington dokázal, že když si něco vezme do hlavy, žádné problémy ho jen tak neodradí. A Evropané zjistili, že Amerika dokáže prosadit svou i bez nich. Realita jediné supervelmoci je očividná. A to žijeme v období relativně klidném, kdy jediné nebezpečí pro západní civilizaci představuje ideologie islámských radikálů.

Zdá se tedy, že Američané i Evropané pochopili, že se potřebují i na počátku 21.století - a ruku na srdce, potřebovat se budou ještě dlouho. Otázka je, jak najít novou komunikaci. Zcela zastaralá Rada bezpečnosti OSN je zrezivělým mechanismem, který hledání společné řeči souží jen omezeně. Musíme si přitom uvědomit, že ani Evropská unie nepředstavuje jednotné postoje. Naopak, zahraniční politika jednotlivých členů zůstala jednou z oblastí, jež si nechávají ve své režii - a dobře vědí proč.

Nejde přitom jenom o takzvanou "starou" a "novou" Evropu. Integrace starého kontinentu prostě nedospěla tak daleko, aby mohl pomýšlet na definování vlastních strategických cílů. Takže: v blízké budoucnosti se toho asi moc nezmění. Američané budou definovat globální politiku a Evropané ji budou připomínkovat. I to se dá ale dělat při vztazích podstatně lepších, než jaké zavládly po Iráku. A zdá se, že tuhle drobnost si prezident Bush skutečně uvědomil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání