Bush kritizuje Čínu

Nic horšího snad uši čínských soudruhů ani nemohou slyšet. Japonsko je přece odvěký rival a Tchajwan je nepřítelem č.1. Vůči Tokiu pěstuje Peking promyšleně nepřátelský postoj, který propaganda občas nafoukne - hlavně při výročích konce 2.světové války, při jakékoliv návštěvě japonských činitelů ve svatyni Jasukuni, nebo když vyjde v Japonsku nějaká učebnice, bagatelizující někdejší válečné zločiny na území Číny. Také v obchodu je země vycházejícího slunce pro říši středu stále vážnějším rivalem. Je to pochopitelné, když si uvědomíme, jakou rychlostí se čínská ekonomika pozvedá z prachu kdysi beznadějně zaostalé rozvojové země, která vyzývala obyvatele, aby amatérsky tavili železo nebo hromadně zabíjeli mouchy.

Co se týče Tchajwanu, většího nepřítele snad ani dnešní komunistický režim v Pekingu nemá. Před Mao Ce-tungem kdysi utekli na tento ostrov čínští nacionalisté, kteří tam založili - jak říkali - skutečnou Čínu. Zpočátku ji dokonce reprezentovali v OSN. Kromě toho roztočili neuvěřitelný hospodářský boom, stali se jedním z pověstných jihoasijských tygrů a pod tlakem Západu pak postupně popouštěli uzdu politiky, takže se dopracovali až k více méně spravedlivým volbám. V jistém smyslu se dá konstatovat, že si vytvořili jakousi vlastní demokratickou tradici - i když její kořeny zatím nepřesahují ani jednu generaci.

Úspěchy Tchajwanu jsou ale solí v očích kontinentální Číny. Komunisté v Pekingu začnou chrastit zbraněmi, kdykoliv se Tchajwan ozve hlasitěji, než by měl. Vojensky by ho dávno srovnali se zemí, nebýt amerického ochranného deštníku v podobě námořní flotily, jež se o bezpečnost ostrova stará. Útok proti Tchajwanu ale Číňané nikdy nevyloučili, naopak, nechávají si ho v záloze, aby mohli kdykoliv diplomaticky vydírat Washington.

Vedou takzvanou "politiku jedné Číny", což znamená, že po každém důsledně žádají, aby diplomaticky ignoroval představitele ostrova, nezval je na žádné oficiální návštěvy a tvářil se, že ostrov jménem Tchajwan vlastně ani neexistuje. Naprosto alergičtí jsou na jakoukoliv zmínku o dvou Čínách. A brát rivaly z Tchajwanu jako vzor? To je zcela nepředstavitelné.

Prezident Bush v podstatě respektuje politiku jedné Číny, nicméně režimu v Pekingu dal vypít kalich do dna: připomněl, že když se dveře svobody pootevřou, byť jenom trochu, nikdo už je nezavře. Jinými slovy: nestačí jenom reformovat hospodářství. Dřív nebo později přijde řada na změny politické, neboť když mají lidé svobodu v podnikání, je jenom otázkou času, kdy si začnou žádat i svobodu politické volby, svobodu projevu či náboženství.

Právě náboženská svoboda je přitom v centru Bushova důrazu na reformy. Během pobytu v Pekingu hodlá navštívit bohoslužby v tamním křesťanském kostele, jak to už nedávno učinila ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Bílý dům nepochybně podrobně studuje zprávy humanitárních organizací, týkající se pronásledování obyvatel říše středu kvůli náboženství. Před pár dny se objevila zpráva o několikaletém vězení pro tamního křesťana jenom za to, že rozšiřoval Bible.

Bylo by ale nesprávné myslet si, že americký prezident považuje Čínu za nejhorší zemi v oblasti. Právě naopak. Bush je přesvědčen, že tam došlo k důležitému pokroku, který se ale nesmí zastavit. Jestliže Japonsko a Tchajwan dosáhli demokracie, Peking je teprve na cestě, ale správným směrem. Daleko horšími státy v oblasti jsou Severní Korea, Vietnam nebo Barma. Dodejme ale, že v týden staré zprávě o náboženské svobodě v oblasti byla mezi nejhoršími osmi zeměmi Čína přece jenom zmíněna.

Peking zatím na Bushův projev nereagoval. Mluvčí ministerstva zahraničí dokonce na přímou otázku prohlásil, že dané poznámky jaksi přeslechl. Číňané zachovávají dekor a chtějí, aby víkendová návštěva proběhla hladce. Starosti jim dělají i jiné věci. Bush bude nepochybně tlačit na zvýšení kurzu jejich měny vůči dolaru, větší otevření trhu a postih copyrightového pirátství. Není ale pochyb o tom, že říše středu se skutečně mění. Tamní disidenti si ovšem nepochybně přejí, aby změny nabraly podstatně větší rychlost.