Budoucnost EU
Evropskou unii čeká v tomto týdnu summit, který by po krachu euroústavy měl říct, jak jinak dospět k nezbytné institucionální reformě. Evropa se totiž po rozšíření na sedmadvacet členů stává nemotorným, komplikovaným organismem, obtížně hledajícím společný zájem a prospěch, o schopnosti společné akce ani nemluvě.
Zda existuje naděje na nějakou dohodu, mělo naznačit včerejší jednání ministrů zahraničních věcí v Lucemburku. Nakonec naznačilo, že dopracovat se nové smlouvy bude problém, protože někteří členové trvají na tom, co je nepřijatelné pro ostatní. To ale není nic nového, přesně tento výsledek se čekal. Kdo chce v evropské politice věštit budoucnost, nepotřebuje křišťálovou kouli. S pravděpodobností blížící se jistotě lze vyloučit, že by Evropa táhla za jeden provaz, národní zájmy že by se podřídily zájmu společnému. Stejně tak lze prakticky vyloučit, že by politika na národní úrovni překážela zájmům nadnárodního byznysu, pro který je mimochodem výhodnější mít řadu drobných, slabých partnerů, než čelit silnému centrálnímu dozoru.
Když se tedy dnes Polsko dožaduje změny již předjednaného rozdělení hlasů, je to pouze jedna z velké množiny komplikací, které přicházejí v úvahu. Není podstatné, na čem zkrachuje deklarovaná snaha o jednotu, respektive co se stane záminkou pro řešení, založené na právu silnějšího. Celé to eurounijní vnitřní přetahování má předvídatelné vítěze: na politické rovině Američany a Čínu, na ekonomické pak globálně působící výrobce, producenty či obchodníky. Těžko říct, zda EU něco řeší, někam směřuje. Možná jsme spíše někam vlečeni a přihlížíme čemusi, co není v našich silách ovlivnit.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.