Budou zapomenuty zločiny komunismu?

22. srpen 2003

Pětatřicet let po vpádu pěti armád Varšavského paktu do Československa, po události, které se zkráceně říká srpen 68, na člověka mého ražení působí asi nejhůř zjištění, že se vlastně dost málo všemu, co je pod tímto samoznakem skryto, věnujeme. Celá bída onoho srpna už mi po těch letech nepřipadá jako něco, co patří k jediné dějinné události. Že to není jen samotný okamžik vpádu cizích vojsk. Že možná není tak strašně důležité, co se odehrávalo před oním 21. srpnem 1968. Ta největší bída se totiž odehrála až potom.

Jistě, už po čtrnácté se můžeme svobodně a ve všech médiích probírat tím frustrujícím okamžikem, ve kterém přišli občané tehdejšího Československa o naději, že díky širšímu společenskému procesu se tehdejšímu komunistickému vedení podaří udělat právě z Československa první zemi na světě, kde by mohl fungovat skutečně spravedlivý (a navíc hospodářsky funkční) společenský řád. Vím, že ta věta může vyznít posměšně, ale nemyslím to tak. Podle toho, co o tom vím, se o nic menšího (a tím pádem nejspíš i nic neuskutečnitelnějšího) nejednalo. Nějakou jinou, stručnou a výstižnou charakteristiku toho, co bývá opisováno jako "obrodný proces" či "Pražské jaro", si v tuhle chvíli nedovedu vybavit. Možná, že ani není.

Po srpnu následoval poměrně rychlý volný pád zpět do komunistické reality. Husákovský režim, který poté spravoval zemi a své poddané až do listopadu 1989, je světově proslulý tím, jak svépomocně a za přispění poměrně velké části veřejnosti obratně snížil společné, společenské, morální hodnotové žebříčky na úroveň, jejíž možná hlavní charakteristikou je neschopnost rozeznat míru vlastní morální zdevastovanosti. Je to něco, co člověk může vídat u jednotlivých kriminálních případů v soudní síni, takového člověka pak mediálně označujeme za "společensky nebezpečného".

V nedávné minulosti a tady, aniž by si to chtěli připustit, byly po dlouhá desetiletí takzvané "normalizace" miliony lidí sami sobě vysoce společensky nebezpeční. Kdyby už jen tou netečností, jakou projevovali vůči pokleslostem, které je obklopovaly a které jim bylo, (jak se říká "museli") provozovat, aby takzvaně "přežili".

Za to za všechno ovšem klíčovou zodpovědnost nese komunistický režim, v našem případě v té době jediná vládnoucí síla - Komunistická strana Československa. Vinu, kterou nesou vykonavači její vůle na úděsném stavu společnosti, není, jak se zdá, možné prokázat. Jistě je to stejně těžké, jako zfackovat vlastní stín.

Po čtrnácté a se stále narůstající nevolí tady vyjevím podiv nad tím, že v roce 2003 žiji v zemi, kde je zákonem vyhlášena protiprávnost komunistického režimu. A zároveň je v ní třetí, zatím, nejsilnější politickou stranou Strana komunistická, která má v popisu práce, s výjimkou malých, kosmeticko-slovních úprav, totéž, co měla její, nyní mimo zákon postavená komunistická předchůdkyně. Už jen jak tu předchozí větu po sobě čtu, nemohu se ubránit tísnivému pocitu nevolnosti. Že totiž pláči nad nesprávným hrobem, že se nechovám jako demokrat.

Mám divný pocit, že se tu snažím vyjádřit tíseň nad něčím, co je, alespoň v takzvané politice, vydáváno za něco normálního a demokratického.

Současná Komunistická strana Čech a Moravy se přece deklaruje jako demokratická strana, takže se nijak neodlišuje od dalších partají, které mají tenhle přívlastek v názvu a v programu.

Všichni s ní politicky hovoří a politicky spolupracují a politicky intrikaří. A čachrují s její podporou či nepodporou.

Je to, tvrdí se mi neustále, normální parlamentní strana. A jen tak občas se najdou lidé, schopní vyjádřit nahlas to, že v téhle zemi něco nějak nesedí. Že císařovy nové šaty jsou podvod, že nejsou žádné. Že s komunisty se vlastně i podle zákonů téhle země nemá mluvit, neb jsou spolkem usilujícím, přinejmenším ve svých ideologických příručkách, o potlačení práv a svobod jiných lidí, na tuhle jednoduchou pravdu před nedávnem upozorňovala. Nakonec utkví v paměti snad nejvíc tričko kytaristy slavné rockové kapely, vzkazující vytrčeným a řádně ostnatým prostředníkem, jak se k otázce komunikace s komunisty stavět.

Čtrnáct let po onom srpnu 1968 neví polovina mladých lidí, tuším, že ten vzorek osahával lidi do 29 let, co to vlastně bylo. Ke vzorku mohu přidat i vlastní zkušenost. Otázal jsem se 17letého, chytrého, všemi možnými talenty obdařeného kluka, co ví o tom "srpnu 68". "Nic", řekl. "Aha", já na to. "Tak co jste se o tom srpnu učili?" A on, "když mi řekneš, co to ten srpen je, tak ti řeknu, jestli jsme to probírali". Řekl jsem mu to. Neprobírali.

Za nějakých pár let při tomhle tempu, úrovni a nastavení školských osnov si budou lidé pamatovat, že srpen je ten měsíc, kdy se Alešovi Valentovi podařilo poprvé na veřejnosti skočit jeho "Ledový dech". Že nevíte o čem je řeč? Jste na tom stejně jako ty děti, které nikdo o čemsi důležitém v jejich životě nepoučil. Že vám to nedává smysl?

Však mě ta netečnost komunistů k tomu, co napáchali, a netečnost zbytku politické scény je za to řádně, lidově řečeno, "dusit", také valného smyslu nedává.

autor: Martin Schulz
Spustit audio