Budou mít poslanci etický kodex?

Připomíná-li veřejnost takovou bytost, musíme připustit, že má velmi špatnou paměť. Například situace, v níž se zrodila idea "Etického kodexu Poslanecké sněmovny", upadla už dávno v zapomnění.

Loni v létě jsme se my všichni (tedy veřejnost) nechali vzrušit tzv. Kořistkovou aférou. Poslance vládní strany navštívili lobbisté působící v zájmu opoziční strany a chtěli ho prý podplatit, což se neprokázalo. Protože se tak stalo v předvečer veledůležitého hlasování, lze se domnívat, že lobbisté vyhledali poslance nikoli proto, aby si s ním popovídali o počasí nebo o fotbale. To je ale asi tak vše, co lze o tom setkání říci. - Tehdy napadlo pana Zaorálka, šéfa Sněmovny, že by měl vzniknout soubor norem, tedy kodex, který by zavazoval poslance v jejich svědomí k tomu, co lze těžko vymáhat zákonem. Například k tomu, aby se nenechali podplácet, nepodléhali kdejakým lobbistickým tlakům, nezaměstnávali své příbuzné, nepřebíhali od jedné politické strany k jiné apod.

Doba, kdy měl Kodex spatřit světlo světa, uplývá právě v těchto dnech, ale Kodex nikde. Parlamentní strany se k tomu nemají. Ledaže by si každá pořídila svůj vlastní. Pak je ale pramalá naděje, že by na něj ty ostatní přistoupily. Zatím se poslanci jednotlivých stran vzájemně obviňují z nevěrohodnosti a upírají jedni druhým morální oprávnění nějaký kodex vůbec předložit. Postupují tedy právě opačným směrem něž tím, který měl být nastoupen. Etický kodex Poslanecké sněmovny měl totiž zvýšit její kredit, čili věrohodnost. Tedy i prestiž.

Má vůbec takový kodex smysl? Může fungovat? Někdy ano. Zaváže-li se nějaká skupina k respektování jistých norem, vystaví se morálnímu tlaku. Jeho zdrojem je sice ona sama, ale pokud tak učiní veřejně, vystaví se dobrovolně takovému tlaku i zvenčí, čímž zvýší účinnost kodexu i pocit jeho závaznosti.

Takové interní kodexy existují. Pořizují si je zpravidla instituce. Např. některé zájmové organizace, pracovní týmy nebo dokonce firmy. K tomu, aby takový kodex skutečně fungoval, musí být dány jisté podmínky. Vlastně jen dvě, nebo aspoň jedna z nich. Je to buď zájem řídícího orgánu instituce, který si je vědom nezbytnosti takového kodexu a disponuje autoritou, s níž prosadí jeho respektování. Anebo je to obecný konsens, sdílený všemi členy takové skupiny, kteří si uvědomují, že respektování kodexu je podmínkou jejího fungování, vlastně její sebezáchovy. Nekonformního příslušníka pak taková skupina ze svých řad automaticky vyloučí. Tou výkonnou silou je v prvém případě kázeň, v druhém vědomí cti. Nejlepší je kombinace obou.

Není to, co říkám, pohádka? Ne. Rád bych to doložil, i když vhodných ilustrací je poskrovnu. Více je takových, které jsou ukázkou eroze obojího, disciplíny i cti. Vhodné příklady najdeme spíše v oblasti tzv. nevládních organizací. Dodávám: některých. Např. těch, které se hlásí k humanitárnímu poslání (třeba "Člověk v tísni"), nebo které nabízejí výchovnou formaci (třeba skauting).

Existují pokusy eticky kodifikovat působení i širších uskupení, např. profesních: novinářů, lékařů, soudců. Jejich viditelným efektem si (zdvořile řečeno) nejsem jist. - Tak či onak, Poslanecká sněmovna je společenstvím, které je (opět zdvořile řečeno) k něčemu takovému disponováno velmi nedostatečně. Autoritativní instance, která by nastolila disciplínu, tam neexistuje. Konsensuální vědomí zavazující cti také ne. Poslanci zatím prokázali vědomí jediného pojítka, a tím je zájem o materiální privilegia. Zdali se zmohou na etický kodex, který by bylo možno brát vážně - raději nedopovím.