Brýle jako hlavolam

Brýle jsou vynálezem středověku, jak si tedy se špatnýma očima poradil starověk? Soudí se, že počátky očního lékařství by se daly datovat rokem 1000 př. n. l. Z té doby pochází krystal, nalezený v asyrském Nimrudu, který byl možná používán jako zvětšující optická pomůcka. Stejně nejistou stopou je zpráva, že římský tyran Nero používal vyleštěný smaragd, který držel před okem, když sledoval zápasy gladiátorů. Zdá se však, že hlavním důvodem byla spíš filtrace slunečních paprsků než korekce zraku. Určitější snahu zlepšit své vidění projevil Seneca, který prý při čtení používal skleněnou kouli naplněnou vodou.

Nejstarší čočky, které známe, pocházejí ze starověkého Ninive. Byly vyrobeny z dostupného materiálu, z leštěného křemene, a jejich průměr byl skoro 4 cm. Trvalo však asi do roku 1000 n. l., než se v Benátkách začala soustavně vyrábět pomůcka podobného typu, tzv. čtecí kámen, skleněný segment vypouklého tvaru, který zvětšoval písmo.

První evropské "prabrýle" - čočky korigující vidění zasazené do obrouček - se objevily v Itálii v druhé části 13. stol. a jako vynálezce je uváděn Alessandro de Spina z Florencie. V té době se brýle již nějaký čas používaly nejen v Evropě, ale i v Číně, není však známo, na kterém kontinentu dřív. V Evropě byly brýle zpočátku výsadou učenců, a tak není divem, že první čočky byly konvexní, tedy pro dalekozraké oči. Brýle s konkávními čočkami jsou poprvé zachyceny na Raffaelově portrétu silně krátkozrakého papeže Lva X., z roku 1517.

Ve Španělsku dosáhly brýle obliby u všech společenských vrstev. Lidé se s nimi rádi nechávali vidět, protože se cítili důležití a důstojní, a umělci je dokonce malovali Kristovi a svatým. Ve Francii a v Anglii se aristokraté s brýlemi naopak cítili nesví, a proto je nosili pouze v soukromí. Na veřejnosti používali monokl, který nebyl tak nápadný a dal se rychle schovat. Brýle zůstaly neoblíbené až do poloviny 20. stol.

Hlavolamem, který se řešil 350 let, bylo upevnění brýlí na nose. Zprvu se připevňovaly ke klobouku, skřipcem přímo na nos, přivazovaly se provázkem, který se svázal v týle, v 17. stol. se obroučky přivazovaly hedvábnými stuhami, jež se omotávaly kolem uší, později se na konce stužek připevňovala závaží z keramiky nebo kovu. Edward Scarlett roku 1730 vynalezl pevné postranice vedoucí od obrouček na horní části uší, o něž se opíraly. O 22 let později James Ayscough zkonstruoval postranice s "panty", s jejichž pomocí se daly ohýbat a upravovat dle potřeby. Tyto brýle byly tak populární, že američtí osadníci byli ochotni za evropský dovoz platit i 200 dolarů!

Lepená bifokální čočka|foto: Antiquespectacles.com

Obroučky s čočkami korigujícími jak dalekozrakost, tak krátkozrakost (bifokální čočky), vynalezl Benjamin Franklin v roce 1784. Nejprve byly jednoduše lepeny k sobě, takže byly křehké a nevzhledné, později byly spojovány tavením. Přes jejich praktičnost se rozšířily překvapivě až v první polovině 19. stol., kdy se objevily i trifokální čočky.

Na výrobu čoček se nejprve používal průhledný beryl nebo křemen, optické sklo přišlo až později, ale oblibu si nakonec získal praktický plast, který je lehčí a není tak křehký. Velký úspěch ve 20. stol. oslavily kontaktní čočky, na konci 19. stol. vyráběné ze skla, dnes ze speciálních gelových hmot. V současnosti se na řadu dostávají trvalé korekce zraku pomocí laseru, a dokonce se provádějí pokusy s mikročipy voperovanými do oka, jež by mohly vrátit zrak i nevidomým.