Britové začínají váhat nad imigrací od nováčků

23. srpen 2006

Když se země střední a východní Evropy ucházely o přijetí do unie, tak se nejvíce opakovala připomínka: Pokud se chcete stát členy klubu, musíte přijmout jeho pravidla.

Tento argument nováčkové po svém vstupu v květnu 2004 s chutí obraceli: Když už jsme přijati, neradi bychom byli členy druhé kategorie, protože to v nás vyvolává vzpomínky na časy, kdy si podle ústavy sice všichni občané byli rovni, ale někteří rovnější.

Dobrým námětem k diskusi na téma rovnosti se staly podmínky vstupu na pracovní trh v takzvaných starých členských zemích. Většina z nich ještě před posledním rozšířením unie využila práva starých členů stanovovat pravidla a vymínili si, že svůj pracovní trh mohou až sedm let ochránit před levnější konkurencí z východní a střední Evropy. Nováčkové si sice mohli nad nerovností hlavu ukroutit, ale nakonec pochopili, že nabídka, před kterou stojí, se dá shrnout do jediné věty: Můžete brát, nebo nechat být. A protože výhody převažovaly nad nevýhodami, rozhodování bylo nakonec lehké.

Další diskuse už byla o něco snadnější. Po prvních dvou takříkajíc zkušebních letech mohli nováčci před opatrnější členy unie postavit přesvědčivé příklady zemí, které daly pracovníkům ze střední a východní Evropy neomezenou šanci od počátku. Zvláště důležitá byla Británie jako jeden ze čtyř největších členů unie. Svou příležitost za kanálem La Manche hledaly a našly statisíce Poláků, Čechů, Slováků a dalších a jejich úspěchem se dalo argumentovat na kontinentu. Přesvědčování bylo účinné, dnes své pracovní trhy úplně otevřela více než polovina bývalé unijní patnáctky.

V debatě nad volným pohybem lidí uvnitř Evropské unie se nyní objevil překvapivý paradox. Země, která vzhledem ke své velikosti dala pracovníkům ze střední a východní Evropy největší šanci, začíná váhat. Britský ministr vnitra John Reid musel pod tlakem médií připustit, že vláda zvažuje, zda bude vůči Bulharsku a Rumunsku, které čeká přijetí možná už v příštím roce, stejně velkorysá jako k deseti nováčkům před dvěma lety.

Proč začali labouristé váhat? Prvním argumentem byly údaje ze statistiky. Prvotní odhady předpokládaly, že ročně se bude ucházet o zaměstnání navíc kolem třinácti tisíc zahraničních pracovníků. Od roku 2004 se ale oficiálně zaregistrovalo přes půl miliónu. Tady se dalo namítat, že se sice objevil větší tlak především na sociální služby, ale že výkonná britská ekonomika nakonec dokázala příchod nových pracovních sil bez velkých otřesů zvládnout.

Na váze proto získává druhý argument, že uvolnění příchodu pracovníků z Bulharska a Rumunska by znamenalo neúnosné riziko v oblasti kriminality. Například sofijské úřady připouštějí, že za minulých pět let bylo uděleno bulharské občanství více než dvaceti tisícům žadatelů. Londýnské Sunday Times připomínají, že na čekací listině je dalších pětapadesát tisíc uchazečů a že většinu z nich motivuje vyhlídka na práci ne v Bulharsku, ale v Británii. Protože devadesát procent žadatelů o bulharské občanství pochází z Makedonie a Moldávie, kde životní úroveň je zlomkem životní úrovně ve vyspělých evropských zemích, dá se zájem o bulharské občanství snadno pochopit.

Vysvětlovat, že nechci svůj pracovní trh otevřít těm, kdo jsou ochotni nabídnout své služby velice levně, není snadné. Britové mají ale po ruce ještě jeden argument: Sofie si při hodnocení svého kandidátského úsilí pravidelně vyslechla, že pokulhává v boji proti organizovanému zločinu a korupci ve státní správě. Také proto reportáže z Daily Telegraphu a Daily Mailu popisující, jak snadno moldavský uchazeč o bulharské občanství uspěje, když je ochoten přiměřeně připlatit, měly v Británii velký ohlas.

Vláda Tonyho Blaira je teď v nepříjemné situaci, kdy cokoli si zvolí, nebude pochválena. Pokud svůj pracovní trh před Bulharskem a Rumunskem uzavře, vyslechne si, že měří nováčkům dvojím metrem a že opožděně dává za pravdu těm zemím, které svůj pracovní trh chrání dodnes. A pokud svůj pracovní trh nechá otevřený, pozná, že "únava z rozšíření" v unii, která se loni projevila v referendech ve Francii a v Nizozemsku, zachvacuje také Británii, která se o přijímání zemí ze střední a východní Evropy tolik přimlouvala.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Adam Černý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.