Británie hraje v Íránu úlohu satana

Právě britská politika je oblíbeným terčem slovních útoků íránského režimu, ale příležitostně i drastičtějších zásahů. Posluchači si jistě vzpomenou na dva roky starý incident, při kterém íránské jednotky de facto unesli skupinu patnácti britských námořníků hlídkujících v Perském zálivu. Režim je pak nechal v televizi sypat si popel na hlavu za údajné záměrné překročení hranic.

Nový vrchol konfliktního vztahu zaznamenáváme v těchto dnech. Británie a Írán si vzájemně vypověděli po dvou diplomatech, a z íránské strany zaznělo obvinění, že právě britské tajné služby stojí za rozdmycháváním povolebních nepokojů. Ministr zahraničí Motakí dokonce prohlásil, že Britské aerolinie na trase do Teheránu zaměnily malé letouny za velké boeingy, aby Londýn mohl do Íránu přivážet nové agenty. Věc vyvrcholila sobotním zatčením 9 zaměstnanců britské ambasády, kteří se měli účastnit proti-íránských piklí. Šlo vesměs o íránské státní příslušníky, a pět z nich byla později propuštěno, čtyři jsou dále vyslýcháni. Zatčení byli prý vyfotografováni, jak se účastní demonstrací a pohybují se v blízkosti organizátorů nepovolených shromáždění. Také íránský ministr informací Gholám Hosejn Mohsení Ažje tvrdí, že zaměstnanci ambasády "posílali lidi mezi demonstranty a říkali jim, co mají dělat a co skandovat".

Některá tato obvinění jsou na hranici komičnosti, a mnoho Íránců jim ani nevěří, ale velká část obyvatel je ochotna připustit, že na těchto fámách přece jen něco je. Proč? Protože Británie právě v íránských dějinách hrála velkou úlohu, a tak se občas zdá, že v íránské politické démonologii má Británie přinejmenším tak vysoké, nebo spíše nízké místo, jako Izrael, a že vlastně stojí i za politikou amerického Bílého domu, který se tak někdy jeví jen jako vykonavatel zlovolných britských machinací.

Britská angažovanost v oblasti sahá přinejmenším tři století zpátky. Aktivity Londýna se zintensivnily v 19. století. Britové měli zájem o tento region především kvůli jeho blízkosti k Indii, a také prostřednictvím ovlivňování věcí v Íránu soupeřili s Ruskem a Francií. Nejméně dvakrát v 19. století se Britové podíleli na změně perských hranic, a to ne zrovna ku prospěchu této země. Britové se účastnili i na dalších událostí, včetně odstavení šáha Rézy Pahlavího v roce 1941, který se postavil na stranu Německa. Za britsko-sovětské spolupráce byl místo něj dosazen jeho syn Mohamed Réza, který byl však začátkem 50. let svržen premiérem Mohammedem Mosadekem. Ten měl sice své chyby, ale pravděpodobně by Írán nasměroval směrem k demokracii a liberálnímu systému. Ohrozil však západní zájmy, včetně zájmů ropného průmyslu, a byl opět s britskou pomocí sesazen, a místo něj se vrátil šáh Mohamed Réza. Ten byl v zemi o to více nenáviděn, a byl to právě tento panovník, kterého definitivně odstranila islámská revoluce roku 1979. Británie, podobně jako jiné západní státy, přímo nebo nepřímo podporovala v irácko-íránské válce Saddáma Husajna, na což se v Íránu také nezapomíná.

Ke špatné pověsti Británie přispívá i fakt, že BBC zřídila perskou verzi svého zpravodajství, kterou reformě naladění Íránci sledují, a také skutečnost, že britská ambasáda v Teheránu je opravdu velká a aktivní. Na její výplatní listině je minimálně sedmdesát místních lidí, což jen podporuje spekulace o nepřátelských rejdech Britů. Proto prý je vhodné, jak před pár dny prohlásil jeden z konzervativních duchovních, volat na shromážděních nejen smrt Izraeli a smrt Americe, ale také smrt Británii.

Ke zhoršení celé věci přispívá fakt, že Íránci, tak jako mnoho jiných blízkovýchodních národů, často mají - pro Evropana až nepochopitelný - sklon vidět za vším spiknutí a intriky. Tak například mladá Íránka Neda, která zemřela při jedné z demonstrací, byla podle internetové stránky prezidenta Ahmadínežáda zabita neznámými agenty - čímž se rozumí lidmi najatými ze zahraničí. Konzervativní deník Vatan emrúz rovnou napsal, že teheránský zpravodaj BBC Jon Leyne zaplatil najatým zločincům za to, že někoho zabijí, aby získal materiál pro dokument.

Zdá se však, že Írán zatím britskou nebo vůbec zahraniční kartu používá jen na domácí půdě, aby mobilizoval nacionalismus a aby veřejnosti mohl ukázat jasné nepřátele. Nezdá se, že by se Teheránu chtělo vyhrocovat vztahy s evropskými zeměmi, a to tím spíše, že Evropská unie dala najevo, že hodlá proti íránským krokům, jako je zatčení zaměstnanců britské ambasády, postupovat koordinovaně. Vzhledem k tomu, že nikdo neví, jak se vyvine vnitropolitická situace, protože opozice ani prezidentský kandidát Músáví se nevzdávají tlaku na vládu, nemůžeme si být jistí ani íránskou zahraniční politikou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .