Brazílie, nejbarevnější stát na světě
Ekonomicky rychle rostoucí Brazílie není známá jen barevnými karnevaly, ale i tím, že je v rámci rostoucích států unie BRIC čím dál bohatší. Lidé sem přicházeli prakticky z celého světa a mezi sebou se tolerantně mísí, což taky snižuje napětí ve společnosti.
Do Brazílie migrovali lidé chudí a svobodní, násilně i otroci, po 2. světové válce však třeba i nacisté, kteří byli chráněni představiteli vojenské junty. Po většinu historických epoch zde však žili pouze původní Indiáni až do doby, kdy připluli první kolonizátoři. Portugalci potom migrovali po celém jejím území. Chudí portugalští rolníci, „bandeirantes“ si toužili podmanit místní obyvatele, v tom jim ale zabránili jezuité. Tak nemohli konkurovat otrokářům, kterým Britové „doručovali“ na plantáže Afričany – za tři století jich přišlo na 3,5 milionu. Otroctví bylo v zemi zrušeno až roku 1888.
Od 20. let 19. století byla země oficiálně nezávislá a především koncem století do ní zamířily miliony migrantů z Evropy. Ti Brazílii jako stát během desítek let velmi proměnili. Proto dnes tvoří necelou polovinu obyvatel (asi 93 milionů lidí) běloši a jsou tak druhou nejpočetnější populací potomků Evropanů mimo původní kontinent. Žijí hlavně v jižní a jihovýchodní Brazílii, která je klimatem subtropická, tedy méně teplá. Mezi imigranty bylo mnoho Portugalců, ale taky Italů a Španělů, původem Němci a Poláci putovali ještě jižněji. Dodnes patří mezi výrazně „bělošské“ státy Santa Catarina, Rio Grande do Sul, Paraná, San Paulo nebo Rio de Janeiro.
Asi 80 milionů lidí patří k „hnědým“ Brazilcům, kterým se říká „pardo“. Jde o míšence mezi bělochy, černochy a původními Indiány. Žijí hlavně v severní a severovýchodní Brazílii, kde bylo v koloniální době nejvíce plantáží cukrové třtiny, kávovníků nebo banánovníků. „Čistých“ Indiánů zbylo jenom 300 000 a přečkali hlavně v neprostupném pralese okolo Amazonky. Nejméně 500 jejich národnostních skupin a kmenů žije rádo nezávisle na okolní civilizaci, hlavně na hledačích cenných kovů a zemního plynu, nebo agresivních dřevorubcích.
Ke třetí nejpočetnější skupině (asi 12 milionů osob) patří černoši. Jsou potomky lidí ze subsaharské Afriky, kteří byli přivezeni jako otroci na plantáže – nejednou si vytvořili vlastní afrobrazilské kulty, nové tance a bojová umění. K početným skupinám patří i Japonci, kteří sem byli přiváženi k práci na rýžových polích. Dnes se živí výnosným pěstováním sóji a jejím dovozem do Asie.
Velká část bělochů má portugalské předky. Usazovali se po celé zemi, nejvíc ve státě Pernambuco. Španělé zamířili do Brazílie hlavně koncem 19. století a začátkem toho minulého a jako pracovníci rozšiřovali kávové plantáže. Italové přicházeli po roce 1875 nejdřív na drobné farmy na jihu země, později však spíš migrovali jako sezónní pracovníci plantáží státu San Paulo.
Obě národnostní skupiny mají v Brazílii mnoho milionů potomků, kteří dnes bývají moderními Brazilci hovořícími portugalsky – k zemím předků však mají silná pouta. Stejně jako tři čtvrtiny Brazilců většinou vyznávají katolictví. Holanďani, kteří se už v 17. století usazovali ve své kolonii okolo města Recife, museli odejít do dnešního Surinamu a na karibské ostrovy. Původem Libanonci a Syřané kdysi utíkali před útlakem Osmanské říše. Stejně jako brazilští Židé se dnes ve městech živí obchodem i podnikáním a rádi ovlivňují místní politiku.
I Brazilci migrují do světa. V USA proto dnes žije na 600 000 Brazilců, půl milionu jich je v Paraguayi, v Británii celého čtvrt milionu a v Portugalsku 115 000, do Japonska se dokonce přesunulo 300 000 lidí. Prezident Lulla da Silva se ale v nedávné době postaral, aby se mnoho chudých přehouplo směrem ke střední třídě, což nejenže snížilo zločinnost, ale i migrační pohyb, a tak se uvolnilo sociální napětí.
Navíc díky působení amerických misionářů dochází k další změně: stejně jako jinde v Latinské Americe zde narůstá počet protestantů. Dnes jich je nejméně 15 % a pocházejí hlavně ze slumů (favel), kde pak místní získávají práci a pocit nové naděje. Bohatnoucí Brazílie žije mnoha plány a lidé mají o pár důvodů méně zemi opouštět.
Seriál Svět a migrace vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
