Boris Jelcin: prý bychom mu měli být vděčni, ale za co vlastně?

Problém je v tom, že obojí tvrzení je jen poloviční pravdou a nepostihuje celou ruskou realitu. Některé komentáře, zvláště v Německu, pak dávají do ostrého kontrastu Jelcina a současného ruského prezidenta Putina, jeden prý byl demokrat, druhý je autokratický nedemokratický vládce. Toto tvrzení je pak už opravdu velmi nepřesné. Dovolte mě proto se podívat na tyto otázky očima politologa a pokusit se věci trochu uvést na pravou míru.

Za Sovětského svazu byl politický systém vystavěn vertikálně, na jeho vrcholu stál tzv.vůdce, po Stalinově smrti označovaný pouze jako generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu. Funkci prezidenta se rozhodl zřídit na začátku roku 1990 až Michail Gorbačov, který ve své snaze rozbít mocenský monopol Komunistické strany vytvořil nejvyšší státní funkci sovětského prezidenta. Současně také chtěl zastavit tehdy začínající proces rozpadu Sovětského svazu. Byl to marný pokus, který neměl dlouhého trvání, protože formálně bylo prezidentství SSSR ukončeno již na konci roku 1991. Sovětský svaz se totiž nezadržitelně rozpadal již od roku 1990, nezávislost postupně vyhlašovaly země jako Lotyšsko, Gruzie, Litva, Estonsko. Paralelně s tím stoupal po mocenském žebříku v Ruské federaci Boris Jelcin, kterému se podařilo v polovině roku 1990 dosáhnout prohlášení o státní suverenitě Ruské federace, v roce 1991 zřízení funkce ruského prezidenta, do níž byl následně v červnu tohoto roku zvolen lidovým referendem. Proto je právem připomínán jako první demokraticky zvolený ruský prezident. Nesporně to byl také on, kdo zabránil v témže roce jakémusi podivnému pokusu o státní převrat a stal se tím národní hrdinou. Tvrdit ovšem, že rozbil Sovětský svaz je krajně přehnané. Sovětský svaz zaprvé už předtím opustila řada států, jak jsem již uvedl, a za druhé opravdu zásadním krokem k jeho rozpadu bylo až vyhlášení nezávislosti Ukrajiny na začátku prosince 1991, které bylo předtím výslovně podpořeno Spojenými státy. Tehdejší prezident G.Bush starší předtím prohlásil, že pokud Ukrajina vyhlásí nezávislost, bude neprodleně uznána. Tím byl v podstatě vysloven ortel nad Sovětským svazem. Proto se vzápětí sešli B.Jelcin s nejvyššími představiteli Ukrajiny a Běloruska a dohodli se na vytvoření nového volného svazku s názvem Společenství nezávislých států. Ten existuje dodnes a jeho jádrem je spojenectví Ruska a Běloruska. Jelcin tedy hrál při rozpadu Sovětského svazu významnou roli, ale ne rozhodující. Nanejvýš je možné říci, že zatímco se Gorbačov snažil Sovětský svaz zachránit, Jelcin se přidal k všeobecnému trendu jeho rozkladu a nakonec ho spolu s dalšími dvěma komplici formálně pohřbil.

A jak je tomu s jeho rolí nositele demokracie v Rusku? Podívejme se především na ruskou ústavu, kterou nechal připravit Boris Jelcin po svém zvolení prezidentem a která byla definitivně schválena poté, co nechal střílet do parlamentu a eliminoval zákonodárnou moc. Tuto ústavu z roku 1993 rozhodně není možné označit za demokratickou. Umožnila vznik autoritativního prezidentskému systému, v němž je prezidentova moc téměř neomezená. Prezident řídí exekutivní moc, jmenuje předsedu vlády, s formálním souhlasem Dumy, šéfy tzv.silových rezortů bez jakéhokoli souhlasu a celou vládu pak jenom se souhlasem jím vybraného předsedy vlády. Jinými slovy, má velký prostor pro libovůli a pokud se mu zákonodárný orgán v něčem vzpírá, má několik možností, jak ho rozpustit. Zákonodárná moc je vůbec výrazně omezena ve svých kompetencích a pokud je navíc ovládána tzv.prezidentskou stranou, je také víceméně poslušným nástrojem jeho moci. Prezident navíc disponuje pravomocí vydávat dekrety, nařízení se silou zákona. Byla použita například v době, kdy šlo o předání prezidentského úřadu mezi Jelcinem a Putinem, kdy nový prezident vydal dekret zaručující Jelcinovi a jeho rodině doživotní beztrestnost, protože jinak by se pravděpodobně dříve či později všichni ocitli před soudy za rozsáhlé zpronevěry státního majetku. Abych to shrnul: současný prezident Putin jedná pouze v rámci toho, co mu tato nedemokratická ústava umožňuje, ústavu neporušuje, pouze plně využívá možností, které mu poskytuje. Takže říkat, že Jelcin byl demokrat a Putin jím není, je krajně zavádějící, protože tvůrcem tohoto nedemokratického ruského systému byl právě a jedině Jelcin. Spatřuji v tom dokonce jisté pokrytectví řady západních politiků a komentátorů, kterým Jelcin vyhovoval a proto jsou schopni zavírat oči před zjevným poškozováním Ruska, kterého se dopouštěl. K tomuto poškozování patřila především rozsáhlá divoká privatizace státního majetku, bez jakékoli právní regulace, která dala vzniknout obrovskému bohatství v rukou skupiny tzv.oligarchů, kteří pak Jelcina všemožně podporovali.

Miliony prostých Rusů, pracujících i důchodců, byly přitom uvedeny do stavu pod životním minimem, ztratily jakoukoli sociální a zdravotní ochranu. Počet obyvatel začal proto rychle klesat. Státní majetek se přitom proměňoval ve finanční prostředky, transferované většinou na Západ. Tato ruská tragedie měla přitom ještě jeden rozměr, který bych chtěl připomenout zvláště dnes, u příležitosti úmrtí Borise Jelcina, prezidenta, který vskutku razantně otevřel novou epochu v dějinách Ruska. Musíme se totiž ptát, jaká vlastně tato nová epocha je a bude, co můžeme od Ruska očekávat.

Můžeme být pochopitelně rádi, že skončila existence Sovětského svazu, že spolu s ním skončila vláda totalitní komunistické strany a že se sovětské impérium stáhlo ze všech možných zemí světa. Včetně českých zemí. Nemůže nás ovšem naplňovat radostí, že se nové Rusko stalo mocností, která hospodářsky a politicky stojí jenom na vývozu surovin a na stále rostoucím zbrojním průmyslu. V takové zemi se pak demokracii nemůže dařit nikdy. Rusko se totiž nepodařilo osvobodit duchovně a hodnotově pro demokracii. Zůstalo v zajetí starých velmocenských myšlenkových struktur, bude i nadále žít v obavách, aby se udržela jeho odstrašující síla a nervózně reagovat na veškerá potenciální i reálná ohrožení svého postavení. Tak, jak to aktuálně vidíme na jeho postojích vůči plánované protiraketové obraně ve střední Evropě. V těchto dnech se často opakovalo klišé, že Boris Jelcin přiblížil Rusko Západu, ale to ve skutečnosti není vůbec pravda. Otevřel ho Západu jen zdánlivě, hlavně materiálně, ale duchovně vůbec ne. Možná měl opravdu dobré úmysly a když dokonce odhlédnu od toho, že to byl on, kdo jako první poslal vojska do Čečenska, mohl bych nanejvýš říci, že pro skutečné osvobození Ruska neudělal vůbec nic.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .