Bojový svazek nejuvědomělejších občanů. Jak vzpomínají na předlistopadový režim ti, kdo byli v letech 1968-1989 členy KSČ?
V Ústavě z roku 1960 se píše: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“
KSČ rozhodovala v předlistopadovém nedemokratickém zřízení prakticky o všem. Po sovětské okupaci a na počátku následné normalizace proběhly ve straně čistky, v roce 1970 měla zhruba jeden milión 200 tisíc členů, jejich počet narůstal, počátkem 80. let přesáhl půl druhého miliónu. Straníci, byť samozřejmě v různé míře, s rozdílným chováním, angažovaností a vlivem, tvořili jádro režimu, jeho elitu. Jaké jsou jejich vzpomínky, jak se dnes na své počínání dívají a jak je vysvětlují?
Komunistou od mládí – a zřejmě navždycky
Jaroslav Ondráček patří k lidem, kteří se od svého předlistopadového smýšlení neodklonili. Narodil se 1. dubna 1941 v Pardubicích, ale když mu byly čtyři roky, přestěhoval se s matkou do Skutíčka, k jejímu otci Josefovi Novotnému. Děd Novotný byl před válkou poslancem za KSČ, ale v 50. letech prý ze strany vystoupil, protože nesouhlasil s vykonstruovanými soudními procesy. Jaroslav Ondráček se vyučil horníkem, v roce 1958 se stal zaměstnancem Dolu Jan Šverma v Žacléři a zůstal tam až do roku 1990, kdy šel do invalidního důchodu.
Většinu života byl činný v různých funkcích, už v učení dělal předsedu svazu mládeže („organizoval jsem volný čas svazáků, tedy život po skončení školy, abychom měli co dělat a nechodili chlastat“). Pracoval podle všeho dost tvrdě, stal se předákem, a ještě předtím, v 18 letech, vstoupil do KSČ: „Viděl jsem to jako prospěšnou věc. Pro kluka z vesnice Skutíčko to všechno tehdy byl ráj. Vydělával jsem slušné peníze.... Havířiny si všichni vážili.“
Sovětskou okupaci v srpnu 1968 vnímal jako pomoc, hrozilo podle něj, že v zemi vypukne občanská válka: „Přišel soused a řekl, že nás obsadili Rusové. Já na to řekl, že jestli přijeli, tak ne proto, aby nás obsadili, ale aby zabránili tomu průseru, který tady mohl být. A šel jsem na šachtu.“
Za normalizace sbíral Jaroslav Ondráček vyznamenání a jednu funkci za druhou: po roce 1970 byl členem mzdové komise výboru Revolučního odborového hnutí, v roce 1976 byl zvolen předsedou Závodní organizace KSČ, pak členem Krajského výboru KSČ v Hradci Králové, nakonec členem Ústředního výboru strany. Roku 1985 obdržel Zlatou hvězdu Hrdiny socialistické práce. Říká, že z „žádné funkce neměl ani korunu a všechno dělal pro lidi“.
Havel, gauner všech gaunerů
Jaroslav Ondráček je přesvědčený, že listopadový převrat byl zmanipulovaný, disidentu byli ze Západu zaplacení rozvraceči, některé věci se snad v režimu neděly úplně správně, nicméně vše se postupně zlepšovalo a rozhodně není důvod se za stranictví stydět. Následující ukázka je z dlouhého, asi dvouhodinového interview:
V roce 1977 byla publikována Charta, vzpomínáte si na to?
Samozřejmě.
A jak jste to tehdy vnímal?
No, já toho Havla znám velice dobře, víte! On totiž pan Havel měl ten slavný Hrádeček, což je zemědělské stavení, pět kilometrů od místa, kde bydlím já. Takže já vím, jak on se choval v pivovaře, v trutnovském... Jak ho tam, musím říct ještě esenbáci, jak ho tam hlídali. Co tam dělali za bordely, ty děti ráje nebo jak tomu říkali. Když tam lítali nahatý, když je tam esenbáci vybrali a když nějaká dívčinka říká, pane majore, jenom to neříkejte našim doma nebo mě zabijou, atd. Víte co, vždyť se všechno ví, vždyť oni je platili ze Západu, to přece je úplně jasný, zrovna tak platili toho Walesu. To všechno bylo zaplacený! To se ale neříká, dneska se furt jenom, pořád se jen snažíme, že všechno bylo špatný. To není pravda, že všechno bylo špatný.
Václav Havel byl v pivovaru, protože mu zakázali, aby se živil psaním...
No, to je jedno...
Ale to není jedno, on jako dramatik v pivovaru vůbec neměl být...
Ale vždyť se nemusel živit psaním, mohl dělat toho kulisáka nebo co to dělal.
Ale on nechtěl dělat kulisáka.
No nechtěl, nechtěl. To je takové... To já když nechci...
Kdybych vám zítra z titulu nějaké funkce nařídil, že místo invalidního důchodu půjdete pracovat na osm hodin denně, taky byste nechtěl.
Ale tak to zas... Víte co, ono je to vždycky… Já vám říkám svůj názor. Až to jednou někdo bude objektivně hodnotit, tak to je gauner všech gaunerů, to vám říkám na plný pecky. Protože tohleto, co tady provedli, to bylo všechno tak perfektně připravený, přes toho Miterranda a tak dále. Vždyť on se měl (Havel) v tom kriminále jako prase v žitě.
Ten člověk byl zavřený mnoho let...
...já nevím, kolik let...
A to bylo podle vás v pořádku, že byl zavřený?
Já nevím, za co byl zavřený. Já jsem to nikdy nezkoumal.
Ale když víte, že se měl v kriminále jako prase v žitě, tak proč nevíte, za co byl zavřený?
Mně to nevadilo, že... Protože vím, že on připravoval takovýhle tyhlety věci.
Jaké věci?
Poslouchejte, Dienstbier a tihleti v těch kotelnách, tam měli čas vymýšlet... Je to odveta za únor 1948. To je můj názor a ten mi nikdo nevezme.
Jak již řečeno, Jaroslav Ondráček zůstal aktivním komunistou i po roce 1989, jeho syn Zdeněk Ondráček je poslancem za KSČM, viz například zde.
Bohémské prostředí Mladé fronty
Docela jiný typ předlistopadového straníka je Martin Komárek, někdejší novinář a současný poslanec, zvolený za Babišovo Hnutí ANO. Narodil se v únoru 1961 v rodině ekonoma a politika Valtra Komárka – a podle svého líčení nikdy nebyl zapáleným a přesvědčeným komunistou.
Martin Komárek nastoupil po maturitě na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval marxismus-leninismus a politickou ekonomii. Zůstal na fakultě jako odborný asistent, chtěl se prý věnovat filosofii, chodil dokonce na disidentské bytové semináře, nicméně po čase shledal, že prostředí školy je příliš rigidní a nelze na tom nic změnit.
Někdy v té době vstoupil do KSČ. Říká, že pod otcovým vlivem a s představou, že komunistický režim lze zreformovat jedině tak, bude-li člověk působit na změny zevnitř, ze struktur. V polovině 80. let se Martin Komárek rozhodl, že se stane novinářem a nastoupil do svazáckého deníku Mladá fronta. Působit v novinách tehdy pochopitelně neznamenalo dělat svobodnou žurnalistiku, neboť veškerý tisk sloužil propagandě, podléhal cenzuře a bedlivému dohledu Ústředního výboru KSČ.
Ptali jsme se Martina Komárka:
Jaký byl nástup do Mladé fronty?
Úžasný, mně se tam strašně líbilo, protože v Mladé frontě tehdy byla parta velice chytrých svobodomyslných novinářů, strašně příjemné prostředí, přátelské. Proti tomu rigidnímu prostředí vysoké školy, kde se dodržovala ideologická pravidla, si v Mladé frontě nikdo na nic nehrál. Všichni ale věděli, jde to odsud posud, smíme věci napsat až k jisté hranici a tu hranici nelze překročit, protože by byl člověk vyhozený. Nebylo to tak, že by prostě chodil nějaký cenzor, alemy jsme v sobě všichni tu vnitřní cenzuru měli. Ale jinak to prostředí bylo strašně příjemné, včetně toho, že jsme pracovní dobu začínali v pivnici U Karla v Panské ulici, což byl takový kvelb s umakartovými stolky, kde se ještě stálo. Člověk si dal pivo za korunu sedmdesát, rum za čtyři deset, povídal s kamarádama, ve dvanáct se šlo na poradu, pak zase ke Karlovi, tam se třeba i četly obtahy. Fakt to bylo takové bohémské, příjemné, hodně mě to pohltilo, ale taky jsem tam spoustu času proflákal, protože to byl příjemně proflákaný čas.
Co jste si od té práce sliboval? Noviny byly za normalizace zcela nesvobodné, co jste tam chtěl dělat?
Já jsem v těch novinách chtěl psát. Tehdy byla perestrojka (přestavba, dílčí reformy, které v SSSR spustil Michail Gorbačov) a já jsem byl, řekněme, něco jako exponent perestrojky. Podařilo se mi dostat na starost Sovětský svaz, takže jsem o tom mohl psát, a to se mi skutečně mnohokrát stalo, že normální článek, který by v Rusku mohl vyjít, tak šéfredaktor řekl, že to nepůjde a zahodil ho do koše. My jsme se jakoby snažili trochu posunout tu hranici. I třeba srandovně, že jsme třeba soutěžili s kolegy, kdo dá co nejerotičtější titulek na článek. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné, nám lidi poklepávali na ramena, když jsme to trošku posunuli, když jsme mezi řádky dali něco, co, řekněme, těm lidem - protože všichni věděli, že ten režim je hnusný - tak to je potěšilo. Třeba když v té době někdo na jevišti, v divadle, dal do Romea a Julie nějakou narážku na režim, tak všichni mu tleskali vestoje, byť to tedy žádné velké hrdinství nebylo. Ale bylo to nějaké spiklenectví. Tak my jsme se snažili dávat najevo, že si z toho děláme legraci.
Mohl byste říct nějaký praktický příklad, jak vypadalo ono posunutí hranice v novinách?
Pamatuju si, že když se stavela pražská magistrála, tak kolega Plachetka napsal, že bude odstřeleno také Národní muzeum. A to samozřejmě vzbudilo velký ohlas. To tedy dostala Mladá fronta nesmírnou pokutu. Nejvíc si samozřejmě pamatuju, co jsem pak udělal já, za co jsem byl vyhozený. V lednu 1989 byla ´palachidáda´, policajti bili demonstrující, kteří si připomínali 20. výročí pohřbu Jana Palacha, pamatuju si, že byla velikánská zima. Já jsem tam chodil demonstrovat a psal jsem zároveň rozhovory s lidmi, kteří tam byli. Vždycky jsem přišel za šéfredaktorem, on řekl, že to nemůže vyjít, tak jsem z toho byl trochu zoufalý. Já jsem byl redaktorem zahraniční rubriky. A mě napadlo, že udělám stránku o té ´palachiádě´. Tak jsem všechny titulky udělal jako narážky: Vodní děla a slzný plyn. Bijí lidi... Vzal jsem zprávy třeba z Koreje, z takového světa násilí a bezpráví, jak se říkalo, z kapitalistické ciziny, ale všem jsem dal titulky, které popisovaly situaci na Václavském náměstí. No, a na ÚV KSČ to lidem došlo nebo v politbyru, tak dali příkaz, ať mě z těch novin vyhodí.
A byl jste tedy vyhozený?
Byl jsem vyhozený, ale soft – mně je líto, že jsem se nedal vyhodit hard, ale můj život už je takový. Oni mi nabídli, že nesmím psát, ale že mohu jít na stáž na Ústřední výbor SSM, kde jsem byl jenom napsaný. A já jsem tedy tohleto přijal. Bylo ÚV SSM, mělo jakési zahraniční oddělení, já jsem byl přijat na stáž, což se smělo, dostával jsem stejný plat, nesměl jsem psát, ale moje činnost nezpočívala v ničem.
A ještě předtím - psal jste propagandu?
Jo. Já jsem na to zapomněl a připomněli mi to ve volební kampani. Jakýsi oslavný článek k narozeninám Klementa Gottwalda. Ono to bylo tak, že tyhle ideologické články vždycky musel někdo napsat, na někoho to padlo, tak to napsal, ať už byl protirežimní nebo prorežimní. To se psalo. Bohužel jsme psali i propagandu takového typu, za což se pak člověk stydí.
A nemohl jste říct, já to dělat nebudu. To nebylo možné?
Bylo, s tím, že člověka vyhodí, z těch novin. Kdybych řekl ne, nebudu psát o Gottwaldovi, tak by mě vyhodili. Asi by to bylo správné, měl jsemto udělat, protože rozhodně jsem si už tehdy nemyslel, že Klement Gottwald byl moudrý vůdce národa, vážně ne. Udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat.
Ale potom mělo to zaměstnání hodnotu právě jen jako zaměstnání. Nemohl jste psát, co jste chtěl, musel jste psát, co jste nechtěl.
Ano. Bylo to tak, že když člověk udělal tohle, když vlastně znásilnil svoje přesvědčení, tak jinak mu ten režim nechal velkou volnost. Je to něco za něco. Dost nechutný obchod, z dnešního pohledu.
V Příbězích uslyšíte ještě vzpomínky vojáka a straníka Josefa Nitry a zemědělce Bohumila Řeřichy, který má jako jediný ze zpovídaných ze svého členství v KSČ pocit viny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
