Bojí se pobaltské státy krymského scénáře?
Ruská anexe Krymu a následné vyhrocení situace na východě Ukrajiny vystrašily celou Evropu, ale asi nejvíce pobaltské státy. A to kvůli početné ruské menšině, která v těchto postsovětských republikách žije.
Moskva totiž obsazení Krymu zdůvodňovala ochranou vlastních ruských obyvatel. Podobný argumentační arzenál používá i pro agresivní a násilné chování proruských bojůvek na Ukrajině. Mají se teď proto v Pobaltí začít bát vlastních ruskojazyčných občanů? Toho, že Moskva bude chtít chránit i tam své krajany?
V Litvě si zatím na sovětské časy jen hrají v bývalém vojenském bunkru. Divadelní šou pro turisty ale najednou kvůli chování Ruska získala úplně jiný rozměr.
Už samotné přivítání turistů budí obavy, před bunkrem stojí ozbrojená stráž s vlčákem a všude je natažený ostnatý drát.„Normálně pracuji v dětském loutkovém divadle. Ve 12 hodin jsem hrál pro děti a teď budu velitelem sovětského vojenského bunkru pro dospělé,“ dodává herec Irmanta Sjankajtos.
Lidé, kteří se chtějí vrátit do sovětských časů, musí plnit rozkazy vojáků, dostanou vězeňské uniformy, naučí se základní pokyny, můžou si zazpívat staré sovětské písně a dobrovolně se nechají tři hodiny ponižovat. „Lidé si to představení berou hodně osobně. Někteří se už urazili, nevydrželi to ponižování. Plakali. Už jsem tady viděl různé emoce,“ říká Irmanta.
Třicet lidí stojí před bunkrem. Na stožáru stoupá sovětská vlajka a ze starého amplionu zní hymna. Najednou se rozezní poplach. „Lidé, zejména mládež, by měli vědět, co to je KGB. To není historie, to je realita všude kolem nás. Podívejte se na dnešní Rusko,“ říká Irmanta. Tříhodinový návrat do sovětských časů končí. Lidé se už usmívají. Ale po ruské anexi Krymu je to velmi opatrný úsměv.
„Myslíte si, že sovětský důstojník někam zmizel? Ne, on čeká na svoji příležitost. Svobodu si musíme hlídat,“ varuje Irmanta.
V sousedním Lotyšsku, v hlavním městě Rize, je místní tržnice považována za jednu z největších v Evropě. V jediném okamžiku tady prodávají a nakupují tisíce lidí. Když se zaposloucháte, slyšíte ruštinu a lotyštinu ve stejném poměru, až 50 procent obyvatel Rigy totiž mluví rusky.
Paní Světlana prodává za pultem už sedmým rokem. Je Ruska, ale složila náročné zkoušky a občanství má lotyšské. „Stejně je to jedno, protože pravidelně vás zkouší, jestli znáte jazyk a historii. Když máte něco vyřídit třeba na úřadech, tak hned úředníci kroutí očima, když zjistí, že jsem Ruska.“
V lotyšské veřejnoprávní televizi pracuje Solvita Ljepnicová jako hlavní editorka ruského vysílání, které je součástí programu kanálu. Ta si nárůstu sebevědomí ruské menšiny v Lotyšsku všímá už léta na jednom zajímavém detailu: „Předtím se v Lotyšsku 9. květen tak široce neoslavoval. K památníku vítězství Rudé armády lidé nosili květiny. Další rok už přibyly malé koncerty a dnes jde o událost, která končí nákladným ohňostrojem. Putin začal sjednocovat národ a musel najít společný pozitivní jmenovatel pro všechny Rusy doma i v zahraničí. On je spojuje pod heslem "Národ, který vyhrál druhou světovou válku, který porazil fašismus." Víme, že pro Putina jsme velmi atraktivní region. Místem, který se právě kvůli ruské menšině hodí k nejrůznějším manipulacím. Otázkou je, jak toho Rusko využije.“
Ale zástupci ruské menšiny tyto obavy krotí. Paní Světlana si stěžuje: „Jsme v Evropské unii, v Severoatlantické alianci. Putin nás tady chránit nebude. My už nemáme s Ruskem nic společného. Nikdo nám na pomoc nepřijde. Léta už křičíme o naší diskriminaci, ale Evropa nás stejně neslyší.“
A jak jsou na tom Rusové v Estonsku? V pravoslavném chrámu v centru Tallinnu je slyšet výhradně ruština. Oba národy Estonce a Rusy ale nerozděluje jen náboženství.
„Existuje mezi námi nedůvěra, která má kořeny v minulosti. Estonci bohužel všechno zlé ze sovětských časů automaticky přenášejí na dnešní Rusy žijící v Estonsku,“ říká paní Larisa Měščadimová. Poslanec parlamentu Marko Michelson to ale nevidí tak černě. „Myslím si, že problém ruské menšiny v Estonsku není tak vyhrocený, jak se může zdát. Po rozpadu Sovětského svazu bylo obtížné integrovat rusky mluvící obyvatele, ale časem se to zlepšuje.“
Každý Rus žijící v Estonsku, který touží získat estonské občanství, mít i právo volit a pracovat třeba ve státní správě, musí úspěšně složit zkoušku z estonského jazyka, estonské ústavy a dalších základních zákonů. Ruské menšině tady v Estonsku se zdají tato opatření diskriminující.
„Jakmile jsem skončil kurz estonského jazyka, začal jsem vše estonské nenávidět. Je to pro mě tabu a už nikdy v životě estonsky mluvit nebudu,“ říká podnikatel Pjotr Puškarnij. A zajímavý detail v této souvislosti dodává Alexej Semjonov, šéf Centra na ochranu práv menšin: „Znalost estonského jazyka se u řady Rusů zlepšila. Ale kvůli tomu vznikl zvláštní paradox. Čím lépe lidé umí estonsky, tím negativněji vnímají estonskou společnost. Najednou si totiž můžou přečíst, co se o Rusech píše v médiích, na internetu.“
Vzájemný respekt Estonců a Rusů se v malé pobaltské zemi hledá jen obtížně. Přelomovým momentem ale může být nedávné jmenování nového ministra školství. Stal se jím totiž poprvé v estonské historii politik s ruskými kořeny. Teprve 28 letý Jevgenij Osinovski.
„Rusko se nevměšuje do záležitostí jiného státu jen tak. Musí v tom mít nějaký geopolitický zájem, motiv. A ten tady v Estonsku momentálně nemá,“ říká Alexej Semjonov. A člen estonské vlády dodává: „Neznám jediného člověka v Estonsku, který by chtěl raději žít v Rusku. Myslím si, že podobný scénář jako na Krymu nebo na Ukrajině nám nehrozí. Estonsko je členem NATO, Evropské unie, a to nám garantuje bezpečnost. Ruskojazyčná menšina rozhodně nechce hrotit situaci v Estonsku.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
