Boj o soud trvá

Přesněji trvání provizoria nelze určit. V patnáctičlenném plénu zůstávají totiž čtyři prázdné židle. Což znamená, že o některých případech nemůže Ústavní soud definitivně rozhodnout. Kdy tomu bude jinak, to je ve hvězdách. Nebo spíš v hlavách presidenta republiky a senátorů. Pomineme-li skutečnost, že obě strany nechaly doplnění Ústavního soudu na poslední chvíli, je na vině neschopnost komunikovat a po vzájemné shodě vybrat takové kandidáty, kteří by bez problémů získali v senátu potřebnou podporu. Kdyby se někteří ústavní soudci v průběhu prvních deseti let nevzdali mandátu a jiní nezemřeli, došlo by vloni v létě ke kuriózní situaci.

Správce budovy Ústavního soudu by ji mohl 16.července 2003 zamknout a vyvěsit na ni ceduli - mimo provoz. V České republice by totiž prakticky neexistoval řádně jmenovaný ústavní soudce. Vzhledem k vynuceným změnám jich nakonec v křeslech zůstalo sedm. I přes rozpory mezi hlavou státu a senátory se během tři čtvrtě roku podařilo Ústavní soud doplnit tak, že může vykonávat alespoň nějakou činnost. Například rozhodovat ty případy, které spadají do kompetence tříčlenných senátů. Byť zdaleka ne všechny jsou kompletní. Znamená to, že úplný kolaps Ústavního soudu nehrozí.

Přesto osiřelá křesla momentálně čtyř soudců vypovídají o ignoranci politiků směrem k jedné z nejdůležitějších institucí v zemi. To se už projevilo v tom, že v době vzniku samostatné České republiky začal Ústavní soud fungovat až po půl roce. Chladný přístup politiků k Ústavnímu soudu se projevuje také v ignorování určitých jeho rozhodnutí. Například při zrušení některých zákonů nebo jejich částí bývá stanovena lhůta na změnu, někdy až roční. Přesto existují nálezy, kdy do vypršení lhůty není náprava učiněna. Klasickým příkladem jsou spory o regulaci nájemného formou zákona. Příslušná právní norma není dodnes přijata. Naopak se vláda v minulosti snažila verdikt ústavního soudu obcházet různými vyhláškami.

Do tohoto přístupu politiků k jedné z nejvýznamnějších institucí v zemi docela dobře zapadají dosavadní tahanice o obsazení všech křesel ústavních soudců. Sportovní terminologií řečeno, na body vedou senátoři. Ti zatím presidentovi republiky odmítli více návrhů na ústavní soudce, než jich přijali. Tím horní komora opakovaně vysílá signál na Hrad, že pokud zůstane dosavadní způsob předkládání kandidátů zachován, soud asi nikdy kompletní nebude. Z tohoto úhlu pohledu nemá příliš velký smysl nejnovější usnesení senátu směrem k hlavě státu. V něm horní komora vyzývá presidenta, aby urychleně předložil další návrhy. Pro Václava Klause by to neměl být zásadní problém. Určitě najde v odborných kruzích lidi, kteří se budou ochotně o post ústavního soudce ucházet.

Se stoupajícím počtem neúspěchů však úměrně poroste riziko, že to budou méně kvalitní a slušní lidé. Ti totiž většinou nemají zapotřebí pouštět se do předem prohraného boje. Ti druzí zase mohou počítat s tím, že když budou odmítnuti, objeví se v médiích důvody proč. Takže nakonec to může odradit i tuto kategorii uchazečů. Stačí připomenout dění kolem Vladimíra Balaše. O něm se v souvislosti s kandidaturou na ústavního soudce hovořilo, že na zadání sněmovní vyšetřovací komise vypracoval právní analýzu dění kolem Investiční a poštovní banky. Podle názoru expertů nebyla příliš objektivní.

Navíc byla vypracována na papíru s hlavičkou Ústavu státu a práva. Tato instituce však o ničem neměla ani ponětí. Balaš se nepřesvědčivě hájil tím, že šlo o soukromou analýzu a že pouze použil papír se zmiňovanou hlavičkou. Šéf komise Kalousek se naopak nechal na televizní obrazovce slyšet, že šlo o expertízu Ústavu státu a práva. Kauza IPB byla navíc silně zpolitizována. Samozřejmě Balaš nebyl a patrně nebude jediným problematickým uchazečem o ústavního soudce. Naopak se může zdát, že Hrad občas horní komoru úmyslně provokuje a vybírá hodně kontroverzní kandidáty. Senátoři samozřejmě zvedají hozenou rukavici a takovéto adepty odmítají.

Patová situace může trvat ještě řadu měsíců. Zdá se, že hlava státu by mohla kalkulovat s podzimními senátními volbami. V případě výrazného úspěchu občanských demokratů by se rozložení sil v senátu mohlo změnit ve prospěch ODS. Tím by pak stoupla šance, že Václav Klaus prosadí své kandidáty na ústavní soudce a nebude muset za ně dopředu v senátu lobovat.