Boj o reformu teprve začal
Z výroků poslanců, bez kterých se vláda neobejde při prosazení reformních návrhů, je zřejmé, že klíčový boj se odehraje v tzv. druhém čtení. V něm zákonodárci typu Vlastimila Tlustého, Miloše Melčáka, nebo Michala Pohanky předloží své návrhy. Pokud projdou, jsou ochotni pro vládní reformu zvednout při závěrečném hlasování ruku.
Vzhledem k tomu, že premiér Topolánek šíří kolem sebe optimismus, je velmi pravděpodobné, že dohoda je na dobré cestě. Mohla by mít podobu jednoho pozměňovacího návrhu. Alespoň takovou představu má premiér. V něm by měly být zabudovány jak požadavky Melčáka s Pohankou, tak i Tlustého. V této souvislosti zůstává zatím otevřené, zda budou do příslušného návrhu zahrnuty i připomínky dalších koaličních poslanců. Snaha vlády, prosadit svůj recept na ozdravení veřejných financí i cestou ústupků některým zákonodárcům z vlastního tábora, názorně ilustruje, že kabinet se pustil do reformy a přitom zapomněl, jaká je jeho reálná politická síla. Kdyby tomu bylo jinak, byly by současné návrhy předjednány a měly by takovou podobu, která by umožnila všem koaličním poslancům zvednout pro reformu ruku. Nestalo se tak, proto vláda bude muset zákulisně vyjednávat až do závěrečného hlasování, které by mělo být na programu na začátku léta.
V této souvislosti lze už dnes tvrdit, že se nesplní přání Mirka Topolánka. To zaznělo v projevu, kterým vládní návrhy obhajoval. Cituji: "Vůči kritikům, kteří říkají, že je reforma málo tvrdá, tak ty bych chtěl upozornit, že ta reforma je taková, aby ji neschválilo pouze 101 poslanců, ale aby při vědomí nutnosti těchto kroků, na kterých se shodujeme, bylo pro tuto reformu všech 200 hlasů", konce citátu premiéra.
V českém politickém prostředí totiž panuje takové pojetí politického boje, kdy opozice a kabinet si nejsou většinou ochotny podpořit ani takové návrhy, které by pomohly celé zemi a nijak nepoškodily vlastní stranu. Politici tak před sebou hrnou problémy, které nejsou výrazně ideologicky zabarveny. Přitom je jisté, že dříve nebo později budou muset být prosazeny a že jde pouze o výši nákladů na jejich vyřešení.
Názorným příkladem může být důchodová reforma. Jednotlivé návrhy už před volbami v roce 2006 propočítala tzv. Bezděkova komise. Výsledkem byl kompromis, který by důchodovému systému pomohl a který by byl přijatelný pro drtivou většinu stran. Byl však smeten ze světa kvůli blížícím se volbám. Před nimi si sociální demokraté nehodlali zhoršit vztahy s komunisty, kteří měli výhrady k věku pro odchod do důchodu, respektive k termínu, odkdy by měla tato hranice začít platit. Takže jedna z nejdůležitějších reforem je i nadále odkládána. Přitom podle nejnovějších výsledků průzkumu veřejného mínění považuje 70% obyvatel České republiky současné starobní důchody za nízké. Téměř tři čtvrtiny občanů se rovněž domnívají, že současný důchodový systém neumožňuje prožít důstojné stář a požadují zároveň, aby současný důchodový systém byl nahrazen úplně jiným nebo alespoň doznal zásadních změn.
Zapadnout by rovněž neměla slova ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase. Podle něj počítala společná koaliční dohoda se sociální demokracií koncem loňského roku, tedy v době, kdy se zdálo, že dvě nejsilnější strany v zemi zamíří do společné vlády, s odbouráním automatických valorizací většiny sociálních dávek, se zrušením pohřebného a snížením porodného. V plánu byla rovněž tzv. pružná rodičovská dovolená. Mělo se rovněž uvažovat o navázání výplaty sociálních dávek na povinnost rekvalifikovat se či vykonávat veřejně prospěšné práce. Tyto návrhy jsou nyní součástí vládních návrhů a jsou sociální demokracií kritizovány. Zkrátka v české politice většinou nerozhoduje o čem se jedná, ale kdo návrhy předkládá.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.