Bloudění české zahraniční politiky

Kdybychom leželi na periferii Evropy, nemuseli bychom se znepokojovat, protože by na naší zahraniční politice příliš nezáleželo. Navíc jsme považování na poměrně stabilní demokracii a očekává se od nás, že se staneme takovou součástí Evropské unie, s níž se dá počítat i v dobách vážných rozhodnutí. Namísto toho se ukazuje, že nejsme schopni ani jednotné zahraniční politiky, že máme nebo respektive donedávna jsme měli politiky dvě, jednu vládní a druhou hradní.

Bývalý premiér si s prezidentem několikrát veřejně vyměňovali názory, kdo vlastně má hlavní slovo v této oblasti. Bylo to trapné a nebudilo to důvěru, ale všem v Evropě bylo stejně jasné, že za zahraniční politiku státu je odpovědná vláda a že tyto spory spíše odrážejí ambice českého prezidenta, který ovšem v Čechách zastává v zahraničně politických otázkách zcela menšinovou pozici. Po změně vlády se ale situace dosti rychle mění. Minulý předseda vlády měl alespoň jasno v tom, že sledoval zahraničně politické orientace evropských socialistů a spolu s minulým ministrem zahraničí bral ohledy na zájmy Evropské unie jako celku.

Současný předseda se pohybuje mezi dvěma útesy bez vlastního kompasu v těchto problémech. Z jedné strany je tu prezident a z druhé strany strana Zelených, kteří od premiéra neočekávaně dostali ministerstvo zahraničí, možná v marné naději, že budou vyvažovat tlak Hradu. Premiérova naděje brzo zhasla, protože Karel Schwarzenberg je sice silná a úctyhodná osobnost, která by vynikla všude jinde, jen ne v potemnělých českých hájích. Nad ministra zahraničí byl totiž postaven ministr pro evropské záležitosti, což je naprostá anomálie, v Evropě nevídaná. Mnohé evropské vlády mají své evropské ministry, ale ti nikde nestojí kompetenčně nad ministrem zahraničí.

Vyjednáváním o budoucnosti Evropské ústavní smlouvy také nejsou nikde, tím myslím v žádném evropském státě, pověřeni dva lidé, kteří jsou osobními pověřenci předsedy vlády a jednají bez mandátu celé koaliční vlády a bez koordinace s ministrem zahraničí. Navíc jeden z nich je poslanec Evropského parlamentu, jehož kompetence jsou především dány statutem tohoto přímo voleného společného evropského orgánu a je znám svými negativními názory na evropskou ústavu. Celkově to znamená další výrazné posílení vlivu prezidenta na českou zahraniční politiku, jejíž řízení se tak přesunuje z ministerstva zahraničí do nějakých jiných politických kruhů.

Za chvíli se bude ozývat v Čechách volání: hledá se česká zahraniční politika! Bude-li se chtít někdo zvenku zeptat, jaká je zahraniční politika našeho státu v určitých otázkách, bude muset dlouho přemýšlet na jaké telefonní číslo má zavolat: na ministerstvo zahraničí, ministrovi pro evropské záležitosti, na Hrad prezidentovi, na úřad vlády nebo rovnou na americkou ambasádu? Kdo ví? Podobně před lety uvažoval Henry Kissinger ve vztahu k Evropské unii, ale od té doby se věci změnily. Současná situace může mít pro Českou republiku neblahé důsledky. Především se může ztratit důvěryhodnost naší politiky a přestaneme být bráni vážně. Přestali jsme totiž brát zřetel na to, že jsme suverénním státem, dobrovolně sdruženým s ostatními evropskými státy ve společenství, které se jmenuje Evropská unie a snaží se vytvořit Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Že bychom tedy měli také některé otázky konzultovat s reprezentanty Evropské unie a jejími představiteli, kteří získali od členských států jisté vymezené kompetence pro oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Podle mého názoru se to týká mimo jiné otázky vybudování americké vojenské základny v Čechách. Proti takové základně nic nemám, ale vadí mě, že si u nás nikdo neuvědomuje, že se vlastně jedná o novou vojenskou základnu uvnitř Evropské unie a že by bylo možná vhodné - samozřejmě že nemusíme, nikdo nám to nepředepisuje - zeptat se na názor tohoto našeho společenství. Kdyby šlo o základnu NATO, která je organizací kolektivní bezpečnosti svých členů, byla by to jiná věc, ale tady jde o vojenskou základnu - abych použil obratu, podobného těm, které rád používá pan prezident, ne-členského státu Unie, státu, který se navíc nachází ve stádiu poměrně vyhroceného geopolitického soupeření s jiným ne-členským státem Unie. Abych byl ale v tomto případě jmenovitý, jde o soupeření Spojených států a Ruska. Ostatně tyto dva státy o této věci už jednají. A co se nás týká, mám obavu, abychom nedopadli jednou tak, že když si zase jednou budeme stěžovat, že se jednalo o nás bez nás, abychom my a Poláci nedostali ze západní Evropy odpověď, že jsme jednali bez nich v otázkách týkajících se bezpečnosti celé Evropské unie.

Poláci dnes mistrují celou Evropu a šermují v evropských záležitostech svým starým právem veta na polských sejmech, jenom zapomínají, k jakým důsledkům je ono něpozvalam kdysi přivedlo. Možná by místo neústupnosti vůči Unii mohli začít s větší ochotou k hledání společných stanovisek. Jenže lpění na právu veta se s hledáním politických kompromisů příliš často neslučuje. My si také začínáme zvykat na právo veta, naštěstí zatím ve zcela podružných otázkách. Na evropské ústavní smlouvě nám ale vadí, že poněkud rozšiřuje oblasti, v nichž se bude rozhodovat většinovým způsobem, i když právo veta v zásadních věcech zůstane. Dá se to chápat také tak, že jsme historicky - od dob husitství - zvyklí být proti všem. Líbí se nám to a pokládáme tuto mentalitu za jakousi přednost. Jako současný příklad mohu uvést postoj české zahraniční politiky vůči novým jednáním o evropské ústavní smlouvě. 18 států, tedy většina Evropské unie, ji už ratifikovala a nyní požaduje od předsednického státu Německa, aby se pokusilo tuto záležitost dotáhnout do nějakého závěru. I ty státy, kde nebyla v referendech ústava schválena, intenzivně přemýšlejí, jak ji dopracovat, aby byla napodruhé schválena. Jenom z Čech a z Polska se ozývá hlas: ústavu nepotřebujeme a nechceme.

Tento hlas bude patrně nakonec naprostou většinou Evropské unie oslyšen a nějaké řešení bude přijato i bez nás. Bude to škoda, protože navíc není ani většina českých občanů proti evropské ústavě a nepodléhá tlaku z médií a určitých politických kruhů. Jeden novinář, jehož jméno je německé, ale chování má husitské, dokonce vyzýval v novinách, aby premiér poslal s německou ústavou kancléřku Merkelovou k šípku. Proto si myslím, že v této době padá zvláštní odpovědnost na stranu, která přijala resort ministerstva zahraničí a zatím nebyla schopná nic ovlivnit v duchu principů a postojů, které zaujímají v řadě klíčových otázek evropští Zelení. V těchto dnech jsem například četl informaci, že poslanci německých Zelených tureckého původu veřejně protestují proti stálému používání jednoho ostudného paragrafu v tureckém trestním zákoníku, který byl kdysi zaveden na ochranu proti znevažování turectví a hodnot tureckého nacionalismu. Mezi tyto hodnoty například patří zákaz veřejné promluvy o tom, že Turci na konci první světové války spáchali genocidu na arménském obyvatelstvu. Všichni na světě to vědí, ale v Turecku je trestné o tom veřejně mluvit.

Takové jsou tedy hodnoty tureckého nacionalismu. Poslanci německých Zelených tureckého původu jsou zcela jistě přívrženci budoucího přijetí Turecka do Evropské unie, ale neopakují tuto věc bezmyšlenkovitě jako někteří lidé v Praze. Chtějí totiž, aby se Turecko na této cestě stalo právním státem. A v tom je velký, ba dokonce propastný rozdíl mezi nimi a naší dnešní zahraniční politikou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .