Blairovo dilema

Saddám Husajn a v těsném závěsu za ním Tony Blair. Irácký vůdce a britský premiér jsou bezesporu těmi, jejichž mocenské postavení je krizí kolem Iráku nejvíce ohroženo. Zatímco Sáddámovy vcelku omezené vyhlídky nikoho nepřekvapují a navíc byly mnohokrát podrobeny důkladné analýze, předseda vlády Jejího veličenstva se v krizi kolem Iráku Britům i okolnímu světu převedl v dosud neznámém světle.

Komentátoři prestižních britských deníků se doslova předhánějí ve vtipných alegoriích zobrazujících Blairovo irácké dilema. Příkladem mohou být komentáře ve čtvrtečním vydání listu Financial Times či v londýnských Timesech z předešlého dne. Zvlášť trefné je připodobnění nynějšího britského premiéra ke známému světci 16-tého století Thomasu Moorovi. Jak známo kancléř tehdejšího anglického krále Jindřicha VIII. dal před nemorální loajalitou vladaři přednost svému svědomí, za což pykal ztrátou práce, titulu a nakonec i hlavy. Tony Blair se za své počínání odpovídá především voličům a vlastní straně. Není vydán na milost a nemilost panovníkovi a už vůbec není ohrožen na životě. Situace je sice jiná ale dilema, které nynější britský premiér řeší, se rozhodování Thomase Moora v mnohém podobá. V irácké krizi Blair měl a stále ještě má na výběr, zda v jeho rozhodování převáží pragmatický kalkul nebo ohledy na vlastní morální zásady. K překvapení většiny pozorovatelů britský premiér od začátku krize upřednostňuje druhé ze zmíněných kritérií.

Adjektivum morální, kterým je Blairův přístup k řešení irácké krize komentátory záměrně zjednodušeně označován, má samozřejmě specifický význam: Míní se jím setrvávání na postojích vycházejících z vlastního přesvědčení a to bez ohledu na opačné trendy veřejného mínění či převažující nálady uvnitř vlastní strany. Z drtivé většiny komentářů - a to bez ohledu na to, zda pro ministerského předsedu vyznívají pozitivně nebo kriticky - je cítit velké překvapení. V roli politika, ochotného jít zdánlivě proti všem, si Blaira donedávna dokázal představit jen málokdo.

V už zmíněném komentáři deníku Financial Times se například dočteme, že pevnost zásad ministerského předsedy se mohla přirovnávat k trvanlivosti únorového sněhu, který v mírném přímořském britském klimatu příliš dlouho nevydrží. Když se změnily vnější podmínky, změnily se i premiérovy názory. Londýnské Timesy v této souvislosti připomínají známý fakt, že celou Blairovou politickou kariérou se jako červená niť táhne důraz na průzkumy veřejného mínění a spoléhání na týmy mediálních poradců. V angličtině jsou tito lidé označováni vtipným výrazem "spin doctors", což by se velmi volně dalo přeložit jako "odborníci na ohebnost všemi směry".

Právě neustálými ohledy na převažující nálady veřejnosti lze vysvětlit, proč si Blair dokázal po celých šest let u moci udržovat vysokou popularitu a to navzdory často alespoň teoreticky neslučitelným postojům. Ačkoli je předsedou labouristů, jeho politika často připomíná zásady někdejší konzervativní premiérky Margaret Thatcherové. Přestože je reprezentantem levice, sklízí často souhlasné komentáře pravicově orientovaných médií. Postavení Tonyho Blaira na britské politické scéně bylo ještě před rokem naprosto bezkonkurenční.

Od léta loňského roku si ale Britové zvykají na jiného Tonyho Blaira. Politik, který nikdy nevsadil na jedinou kartu, od začátku podporuje nekompromisní politiku Spojených států vůči Iráku. Několikrát v průběhu mnohaměsíčních sporů o to, jak Irák odzbrojit, mohl Blair udělat taktický úkrok stranou. Mohl více zdůraznit dílčí odlišnosti v postojích Washingtonu a Londýna a otupit tak ostří kritiky, že jeho země je ve vleku Spojených států. Mohl se rovněž pokusit sehrát roli prostředníka mezi Washingtonem a Paříží.

Blair si nevybral žádnou z těchto variant. V březnu 2003 je tak v situaci, kdy kvůli hrozící válce v Iráku čelí sílící opozici uvnitř vlastní strany. Premiér sice dělá vše proto, aby řešení irácké krize mělo požehnání OSN. Stejně odhodlaně ale tvrdí, že jeho země se bude podílet na zásahu v Iráku - bude-li to nutné - i bez souhlasu světové organizace. Blair zkrátka vsadil svou politickou budoucnost na jedinou kartu. Rozhodující bude výsledek této sázky, ať už byl prapříčinou riskantní hry špatný odhad nebo vědomé rozhodnutí neustoupit z vlastních zásad.