Blair chce oslovit Brity Velkým rozhovorem
Není obtížné vidět, co Blaira vedlo k spuštění akce. Jeho kabinet v poslední době utrpěl několik drtivých porážek s vlajkovými projekty v oblasti veřejné sféry a služeb. Záměr poskytnout větší nezávislost úspěšným nemocnicím a také plán ztrojnásobit školné vzbudil odpor dokonce u tradičních labouristických poslanců, takže se při jednom z hlasování pohodlná vládní většina 165 hlasů cvrkla na pouhých 17.
Blaira evidentně zneklidnil odpor, s jakým veřejnost i sněmovny odmítla nepříjemné, nepochopitelné a nákladné kroky - koneckonců tři tisíce liber neboli 140 tisíc korun za roční studium na univerzitě není málo. Následovala logická úvaha: budeme-li příště dopředu vědět, "co na to lidi dole", ušetříme si mnohé pokořující porážky a zmatky. Výsledkem je internetová stránka www.bigconversation.co.uk, která předkládá všem poddaným jejího Veličenstva více než 100 otázek ze všech sfér politického a společenského života.
Snaha znejistělých politiků dokázat, že naslouchají lidu Británie, ovšem v minulosti nejednou nedopadla dobře. Na pouť v kajícím rouchu a s hlavou posypanou popelem totiž v Británii tradičně vyrážejí vůdci stran poražených v parlamentních volbách, aby zjistili, proč je lidé tolik nenávidí. Udělal to Neil Kinnock, neúspěšný labouristický vyzyvatel Margaret Thatcherové, a také William Hague, drtivě smetený Blairem. Oba s nulovým úspěchem - z lidí dostali jenom nadávky, žádnou kouzelnou formuli, která by položila základy příštího vítězství.
Problém Blaira, který vládne šest a půl roku a v čele strany stojí již devět let je, že měl dost a dost času rozhodnout, jakým směrem chce zemi vést. Je zvláštní, když z ničeho nic chce znát hlas lidu, aby mohl stanovit své priority. Velký rozhovor prozrazuje, že v srdci labouristické vlády se společně usídlily nejistota a domýšlivost. A také arogance - už během víkendu vyšlo najevo, že vládní úředníci některé odpovědi editují prapodivným způsobem. Prý aby se diskuse dobře rozběhla, zmizely z příspěvků několika ekologických aktivistů celé věty, obsahující kritiku vládní politiky od války v Iráku až po geneticky upravené potraviny.
Pomineme-li fakt, že přes internet odpoví především vzdělané střední vrstvy a výsledek bude zkreslený, největší pochybnost budí premiérova téměř naivní víra, že lidi na politice otravuje právě to, že nemají dost možností vyplňovat dotazníky, či rovnou promluvit se samotnými politiky. Fatální omyl v pozadí projektu tkví v přesvědčení, že veřejnost si přeje více projevů, sondáží a formulářů. Občané nechtějí více politiky, chtějí, aby politika více fungovala a více dosáhla v jejich normálním životě. K tomu jistě další labouristická internetová stránka nepomůže.
Velký rozhovor potvrzuje podezření, že Blairova vláda je ve stadiu hluboké dezorientace a střelka jejího kompasu připomíná sklepní větrák ze známé anekdoty. Kabinet při nástupu k moci nabídl projekt sociální demokracie evropského střihu, rehabilitaci politiky nalevo od středu, zavedení eura a hrsti inovací pod hlavičkou "zlepšení životní úrovně". Na hodnocení je sice ještě dost času, ale už dnes je zřetelné, že Nový labourismus vstoupí do dějin jako neúspěšný pokus vyřešit napětí mezi tradičním starolabouristickým, levicovým centralismem a rozmanitostí nároků veřejné sféry, na níž jsou jednoduché a dirigistické recepty krátké.
Blair vyzval Brity k poctivé a vážné diskusi o jejich společně budoucnosti. Svůj projev uzavřel slovy: "Už jsem mluvil dost, teď je řada na jiných." Přesně to si ale myslí jeho odpůrci, ovšem v úplně opačném smyslu, než jaký mínil premiér. Ano, je na čase, aby mluvili jiní, říkají si dnes stále častěji Britové. Velký rozhovor provází stín nedorozumění od samého počátku.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.