Bezpečnostní konference v Mnichově

Vladimír Putin se nečekaně pustil do ostré kritiky americké zahraniční politiky, přičemž konstatoval, že Spojené státy překročily hranice ve všech ohledech a že Washington se snaží vnutit svou vůli celému světu. Neušetřil ani své německé hostitele, které kritizoval mimo jiné za podporu rozšiřování Severoatlantické aliance na východ.

Putinova řeč, kterou zpravodaj Financial Times označil za teatrální, zazněla na konferenci, na níž se obvykle urovnávají neshody mezi USA a jeho evropskými spojenci z NATO. Putin sem byl pozván vlastně vůbec poprvé. President vší Rusi to však nepochopil jako podanou ruku, ale jako příležitost ukázat, jak důsledně se Rusko hodlá zasazovat o své ztracené pozice na mezinárodním poli.

Putinovy posluchače prý v sobotu ovanula atmosféra studené války. Tak nějak to alespoň popsal nový americký ministr obrany Robert Gates. Ten se rozhodl neodpovědět Putinovi stejně ostře, ale naopak přehrál celou věc na lehce humornou notu. Ve své nedělní řeči se dotknul skutečnosti, že jak on sám, tak i ruský prezident byli v době studené války příslušníky tajných služeb svých států. Zažertoval přitom, že se mu téměř zastesklo po dobách, které nabízely mnohem přehlednější situaci, než je ta dnešní.

Proč se Gates neohradil ostřeji? Jeho klidná nekonfrontační odpověď může být zrovna tak projevem jasné převahy, která nemá zapotřebí řinčet zbraněmi, stejně tak ovšem může vyplývat z nedostatku odvahy a ztráty vůle. A protože současné mezinárodní vztahy opravdu nejsou jednoduché, pravda je tak trochu obojí.

Svět krátce po skončení studené války - ale dokonce ještě v době nástupu současného amerického prezidenta do funkce - nabízel mnohem optimističtější výhled do budoucna, než je tomu dnes. Samotné Spojené státy jsou zaangažovány snad v desítkách vleklých konfliktů, z nichž některé, ač se odehrávají tisíce kilometrů od hranic, mají přímý dopad na postavení USA ve světě. Situace v Iráku a Afghánistánu, ale i horký brambor Severní Koreje nebo Íránu Američany zatěžuje finančně, vojensky - nebo alespoň psychologicky - a nezdá se, že by se tyto problémy v nejbližší době urovnaly. V tomto ohledu se Putin nepochybně dotkl bolavého místa Washingtonu. Bílý dům, Pentagon i State Department mají plné ruce práce a na hádky s Ruskem jim nezbývá chuť ani motivace. Dokonce i část Američanů se domnívá, že - budeme-li parafrázovat prezidenta Putina - USA překročily už příliš mnoho hranic.

Celá věc má však ještě druhou stranu. Je veřejným tajemstvím, že Rusko touží vrátit se na výsluní mezinárodní politiky a obnovit svůj "supervelmocenský status".

Gatesův smířlivý tón je důsledkem jistoty, že Putinovo Rusko jako supervelmoc mluví, ale nechová se tak. Svět prvního desetiletí je skutečně nepřehledný, chaotický a nebezpečný. Ten, kdo má k dispozici tak velkou moc, jako právě dnešní USA, má také obrovskou zodpovědnost. Této úloze Američané alespoň částečně dostávají. Řešení krizové situace, jako je vzestup nových jaderných velmocí v Íránu a Severní Koreji, je v rukou Washingtonu, nikoho jiného.

Zatímco Američané s většími či nyní menšími úspěchy problém řeší, Rusko, v zájmu drobných krůčků po žebříčku světového vlivu vyzbrojuje právě ty státy, které světu, i jemu samému brzy způsobí problémy. Moskva například právě íránský režim vybavuje nejen jadernou technologií, ale i moderními protileteckou obranou, která Teheránu umožní své plány v klidu dotáhnout do konce. Nechová se tedy jako supervelmoc, ale přiživuje se na požárech, které by jako opravdová supervelmoc později musela hasit.

To však neznamená, že Putinův projev byl náhodný. Zbytečná útočnost na fóru, kde se očekával zdvořilý projev respektovaného hosta, mohla vyplývat z nedostatku sebevědomí. Avšak zároveň nikdo nepochybuje, že Moskva období nejistoty 90. let už překonala a vypravila se dobývat ztracený vliv. Minulý týden ruský ministr obrany Sergej Ivanov zveřejnil plán na obnovu ruské výzbroje, která bude ruské daňové poplatníky stát přes dvě stě miliard euro. Za tyto peníze si Rusko hodlá pořídit nové mezikontinentální střely, letku nadzvukových strategických bombardérů Tu 160 a také jedenatřicet válečných lodí - včetně letadlových. To vše jsou zbraně, které potřebuje stát, který hodlá mít možnost operovat daleko od svých hranic, což je jistě jeden ze znaků supervelmoci.

Rusko tedy hraje kartami zlobivého dítěte, a nikoli potenciální zodpovědné mocnosti. Místo přihlášení se k podílu na řešení palčivých problémů přijel jeho prezident klást bariéry mezi USA a jeho spojence. Je otázka, jak dlouho může trvat, než si v Moskvě uvědomí, že za určitou hranicí je tato politika destruktivní i pro jejich vlast. Zatím ale dělá prezident Putin vše pro to, abychom se současným unipolárním uspořádáním, jakkoli nedokonalým, byli spokojenější než se systémem několika světových primadon, které za svět nepociťují žádnou zodpovědnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .