Betlém

Betlém je ovšem také místem, kde operují islámští teroristé. V listopadu, po jednom z palestinských sebevražedných atentátů v Jeruzalémě, byl Betlém obsazen izraelskou armádou a teprve v neděli byl zrušen zákaz vycházení. Mluvčí izraelské vlády uvedl, že bezpečnostní síly umožní přepravu křesťanů z řad Palestinců a izraelských Arabů do Betléma. Podobně jako loni ovšem nebude účast na půlnoční umožněna Arafatovi, kterého Izrael obviňuje z podpory terorismu. Betlém není pouze místem, ze kterého k nám promlouvá historie. Je také místem, ze kterého se provozuje politika. Půlnoční z Betléma přenáší televize do celého světa a není divu, že by palestinský předák byl rád viděn křesťany, jak respektuje jejich víru. Stejně tak není těžké pochopit, proč Izraelci tuto pozitivní mediální image Arafatovi upírají a nutí ho vítat Ježíška v Ramalláhu.

Celou tuto betlémskou diplomacii provázejí nápadné paradoxy: Arafatovi kupodivu nevadí, že Ježíš byl Žid, tedy příslušník národa, který by Arabové rádi zahnali do moře. Židům zas kupodivu vadí, že se Arafat míní poklonit Ježíši, kterého přitom sami jako Božího syna neakceptují. Ve sporu o to, zda má být Arafat viděn v televizním přenosu z Betléma pak ani jednu stranu nenapadne, že to dítě, které se zde na počátku letopočtu narodilo, je nositelem poselství, dnes bychom řekli originálního know-how, jak řešit zdánlivě neřešitelné spory. Tím know-how, které je účinnější než pásy s výbušninou a tanky je láska. Pochopit to je ale, zdá se, těžké. Ostatně i pro většinu křesťanů.